Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tichošlápkův návrat 2.část

8. 5. 2006

Sirius byl bezradný. Ale musel se na ně jí podívat zblízka, i když věděl, že tu někde pobíhá jeho minulé já. Teď si uvědomil, že do Azkabanu pošlou jeho minulé já a on přítomný bude volný. Nebude se muset Harrymu skrývat a už v útlém dětství mu může zopakovat celou pravdu. Bude muset sehnat Remuse Lupina. Co když mu to ale neuvěří? Co když ho nepozná? Teď se ale nebude prznit takovými myšlenkami. Teď je tady. Může zase vidět Lily a Jamese. Může s nimi strávit poslední chvíle jejich života. Ale na druhou stranu, bude si muset dát pozor, aby ho nevidělo jeho druhé já. Když si představil, jak moc se bude muset ovládat, přejel mu celým tělem mráz. Jak jsem se sem ale dostal? Vrátil se k původní myšlence, která ho trápila celou dobu. Neznal odpověď.

Přistoupil k domu. Zavřel oči a zatáhl za zvonek. Slyšel, jak se ke dveřím někdo blíží. Srdce mu bušilo jako o závod: "Teď nebo nikdy!"

Dveře se otevřely, muž si Siriuse prohlédl: "Přejete si?"

"Jamesi!" vzdychl Sirius a objal ho.

"Promiňte," odtrhl se muž, "s někým jste si mě musel splést. Je mi líto!"

Sirius se zamračil. A pak si toho všiml. Tak jasně zelené oči. Přesně takové, jaké měla Lily. Sirius byl šokován svým omylem. Nevrátil se do minulosti, nýbrž…

"Harry?!" oba na sebe vyjeveně hleděli. Na Harrym bylo poznat, že mu Siriusova tvář něco říká, ale nemohl si vzpomenout. Svraštil oči. Svraštil oči: "My se známe? Mám ten dojem, ale…"

"Já si tě spletl s tvým otcem, Harry. Což mě ani nepřekvapuje, jsi celý on. To není možné, to je….. neskutečné. To jsem přece já, Harry!"

Harry vykulil oči, už tu tvář zařadil do patřičného šuplíku: "Pane bože!" zařval, "to není možné! SIRIUSI!!" pevně ho znovu objal, v očích měl slzy.

"Nechápu, jak je to možné. Stále tomu nemůžu uvěřit, ty jsi tady a ŽIVÝ!"

"Živý? Jak to myslíš, Harry?" podivil se Sirius.

"No, když si tehdy přepadl za ten závěs na Odboru záhad, Brumbál, Lupin a všichni mi tvrdili, že jsi mrtvý," přivřel oči, "po celá ta dlouhá léta…. Už ses neukázal. Už jsem tě nikdy neviděl. Je to neskutečné. Stále si myslím, že je to nějaká má představivost .."

Sirius sklopil oči k zemi. Najednou si to uvědomil. Jako by mu zapnul mozek, svitlo mu. Myšlenky se mu jako den po dni vrátily zpět k onu osudnému dni, kdy bojoval se svou sestřenicí: Belatrix Lestrangeovou. Jak díky své nepozornosti ho Bela přelstila a on se propadl oním obloukem. A hned na to se objevil ve svém domě. Jistě, všechno to zapadalo. Oblouk ho zavedl o několik let dopředu. Harry byl už dospělý, téměř stejně starý jako je on sám, pomyslel si. A také měl….

"Strejdo, mohli bychom si se strejdou Remusem půjčit tvé staré koště?" ten prcek nebyl jeho syn, ale říkal mu strejdo. Sirius vykulil oči.

"Jistě, Kulový blesk je v přístěnku," ohlédl se po šokovaném Siriusovi, "mnoho se toho změnilo. Tohle byl můj kmotřenec."

"Remus je u tebe?"

"Ano. Vlastně, proč tu ještě stojíme, pojď dál. Ostatní tomu neuvěří. Panečku, ještě teď mi buší srdce," Harry kýval nevěřícně hlavou.

V obývacím pokoji sedělo plno lidí. Sirius mezi nimi rozpoznal Rona a Hermionu, o nějakých hezkých řádek let poznamenaných. Zdálo se, že jsou manželé, protože Ronovi se na levém prsteníčku blyštil prsten, držel Hermionu za ruku a ona právě okřikla jedno ze dvou dětí, jež byly v místnosti. Nejspíš jejich.

V rohu seděl muž začtený v novinách, jedno z dětí ho tahalo za rukáv a v ruce drželo Harryho Kulový blesk. Sirius tomu muži neviděl do tváře, ale podle ošuntělého lemu hábitu, který mu trčel, poznal, že se jedná o jeho dávného přítele, Remuse Lupina.

Vedle Rona seděla Ginny, ona dívka, kterou si Sirius spletl s Lily. Hned vedle ní nějaká krásná blonďatá žena. Když Sirius vstoupil do dveří, všichni vzhlédli očima, ale zdálo se, že nikdo v přítomných nechápal Harryho nadšení v očích. Nikdo, až na….

"Ooo můj milostivý bože, Ježíši Kriste, Panno Mario," Remusovi spadly noviny z rukou, Sirius věděl, že ho jako jediný poznal, "Tichošlápku!!" Vždyť se znali tolik let. Přiběhl k němu a pevně ho objal.

To už Hermiona stála pevně na nohou: "Cože?" kroutila nevěřícně hlavou, "Harry?" obrátila se na něj. Ten přikývl, "chceš říct, že tohle… tohle.."

"Ano, Hermiono!! Je to on. Je zpátky!"

"Svatá dobroto!!" pištěla Hermiona, Harry viděl, jak se jí do očí nahrnuly slzy.

"Ale jak je to možné?" Ronovi jakoby stále nedocházela pravdivost tohohle tvrzení.

"To netuším," všichni se semkli kolem dokola Siriuse.

"Siriusi, jak?" Na Hermioně šlo poznat, že neměla slov, "Vůbec ses nezměnil. Jsi pořád stejný. Jak je to možné?"

"Kde si celou tu dobu byl?" Všichni ho zahrnovali otázkami. Jen jediný Remus si zachoval chladnou hlavu: "To ten oblouk, že mám pravdu?" Sirius přikývl. Remus byl za ta léta naopak hodně poznamenaný. Vlasy měl téměř šedivé, obličej měl plný vrásek a působil dojmem člověka, který během krátké chvíle hodně zestárl. Bylo na něm poznat, že vypadá nepřirozeně staře. Ale jeho záře v očích působila stále mladicky a jeho úsměv dokázal zahřát u srdce.

"Mimochodem, Siriusi, tohle je moje přítelkyně, Lenka Láskorádová," představoval mu onu blonďatou ženu, kterou líbl na tvář.

Až do večera jim Sirius vykládal, jak to s ním celou dobu bylo. Vykládal, jak propadl tehdy tím obloukem, a že se právě včera vynořil zde, v této době, u sebe doma na Grimmauldově náměstí. Vůbec nezestárl a vůbec nevypadal, že by byl Harryho kmotr, ale spíš vypadal jako jeho vrstevník.

"Takže, ten oblouk tě poslal sem? O dvacet let dopředu?" zajímala se Hermiona.

"Ano."

"Ale proč? Proč tě ale poslal ten oblouk zrovna do téhle doby?" zajímalo Harryho a Rona zároveň.

"Netuším," přimhouřil oči Tichošlápek.

"Možná se má v tomto čase udát něco důležitého a v Siriusově cestě časem byl nějaký záměr," usoudil Remus.

"Možná. Ale taky je možné, že je ten oblouk tak nějak nastavený. O dvacetiletý posun."

"Táta mi kdysi dávno říkal, že nikdo netuší, jakou má ten oblouk moc. Ono už mluví samo o sobě, na jakém místě je, nemyslíte? Odbor záhad. Je tam plno věcí, nad kterýma člověku zůstane hlava stát," Ron pracoval na Ministerstvu kouzel stejně jako Percy a jeho otec, který však položil život ve válce proti Voldemortovi.

"Nebo si prostě ten oblouk dělá co chce a jen tak z legrace mě poslal tady. Taky se mohlo stát úplně něco jiného," usoudil nakonec Sirius.

"Jedno je ale jasné," dodal Harry, "ty tu vlastně vůbec nemáš být. Měl by ses vrátit v čase zpět, tam, kde jsi mě opustil. Tam, kde jsi přepadl, přišel si o nejlepší léta mého života. Ale taky nejhorší," řekl sklesle.

"Muselo to být strašné, Harry. Nemít mě v době, kdy jsi mě nejvíc potřeboval. To kvůli mé pošetilosti… já..omlouvám se," položil mu ruku na rameno.

"To už nemá cenu řešit," hryzl se do rtu Harry, "musíme obeznámit Brumbála. Třeba ti dokáže pomoci."

Dny plynuly, z dní se staly týdny a z týdnů měsíce. Hermionin a Ronův syn jel poprvé do Bradavic, kde Hermiona učila obranu proti černé magii a Ginny Magické formule. Profesor Kratiknot totiž už byl také po smrti. Brumbál byl o všem spraven a snažil se dát zase všechno do pořádku. Spolu se skupinou největších expertů na záhadné jevy se pokusil zjistit podstatu kamenného oblouku na Odboru záhad. Však marně. Ani po měsících ustavičné námahy to nebylo nic platné.

Jednoho večera za Siriusem přišel osobně: "Obávám se, že tvá přítomnost zde má své opodstatnění. Není žádná možnost, aby ses vrátil zpět. Nemůžeme riskovat a nechat tě obloukem znovu projít, Siriusi. To jistě chápeš. Klidně by ses mohl octnout také v jiné dimenzi, v jiném paralelním světě nebo také klidně ve svém dětství. Nedá se nic dělat. Budeš tu muset zůstat."

Sirius měl zvláštní pocit. Vlastně ho ani nezarmoutilo, že se nemůže vrátit. V tomhle světě byl očištěn. Posmrtně mu byl tehdy udělen Merlinův řád první třídy za oběť. Za boj proti Voldemortovi. Zde na tomhle místě měl vlastně vše tak, jak si to přál. Měl tu Harryho, i když teď už dospělého, samostatného a brzy téměř ženatého. Nikdy by ho nenapadlo, že se jeho kmotřenec bude ženit dříve než on. Měl vlastní dům, kde už nebyl ten starý uječený obraz jeho matky. Měl kolem sebe přátelé. I Remus tu byl. I když ho mrzela smrt Artura Weasleyho. Měl stále své bohatství v Gringotově bance. Byl stále mladý, sedmatřicetiletý zralý chlap. Nic mu nechybělo. Kdyby se vrátil do světa, odkud pocházel, vše by bylo při starém. I když přišel o dvacet Harryho let, měli před sebou ještě dlouhý život. Mohli teď při sobě stát ne jako kmotr a kmotřenec, ale jako sobě rovní přátelé. Vlastně bylo dobře, že přepadl přes ten oblouk, protože takhle šťastný ještě v životě nebyl. Život mu dal druhou šanci. A on ji hodlal náležitě využít !

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Povídka ...

(Wulfinka, 8. 6. 2008 11:24)

.... střašně pjekná