Sirius Black o5 z5 2.část
9. 5. 2006
,,Není to složité. Sjeď výtahem na odbor záhad a tam už potom jednoduše najdeš dveře, které potřebuješ,“ sděloval Annie spěšně Artur Weasley, když druhý den pozdě večer odcházel z práce domů. Annie nastoupila do prázdného výtahu, zatímco Artur zavíral jeho zlatavou mříž. Potom dodal: ,,Annie, buď opatrná a hodně štěstí.“
Výtah sebou škubl a v doprovodu hlasitého řinčení se dal do pohybu.
,,Děkuju,“ poděkovala Arturovi ještě než zmizel z dohledu a už se jen plně soustředila na svůj úkol: zachránit Siriuse. Výtah sebou znovu prudce škubl a zlatá mříž se otevřela. Annie zdráhavě vyšla ven a rozhlédla se. Potemnělá chodba před ní nevypovídala nic dobrého, a proto zrychlila krok až se ocitla před černými špinavými dveřmi.
Použila příslušnou kletba a opatrně dveře otevřela. Ocitla se v kruhové místnosti s mnoha dalšími dveřmi, chabě osvětlenou planoucími modrými pochodněmi. Všechno bylo černé, od stropu po podlahu a dveře. Žádné neměly kliku. Jakmile se černé dveře, kterými vešla dovnitř zabouchly, tak se celá místnost začala rychle otáčet, podlaha se však ani nepohnula, ale i přesto Annie trochu zavrávorala. Když se vše vrátilo do normálu, Annie věděla, co musí udělat. Vytáhla hůlku a zašeptala: ,,Ukaž mi cestu!“ Hůlka se jí na ruce jedenkrát otočila, a když se zastavila, ukazovala na dveře po její pravici.
,,Alohomora.“ Zámek cvakl, dveře se otevřely a Annie vešla. Ocitla se v místnosti plné kamenných lavic, sestupujících až na samé dno, na němž bylo vyvýšené podium. Pomalu sestoupala až dolů k němu, kde konečně objevila, co hledala - Miranderský oblouk. Vypadal zlověstně. Černý závěs, který ho zakrýval se chvěl, aniž by jedenkrát zafoukal vánek. Annie ho spěšně obešla, aby si potvrdila své mínění. Za závěsem slyšela šeptat podivné hlasy, které na ní působili mámivě. Byly to duše mrtvých, kteří chtěli od Annie vysvobodit a snažili se jí zatáhnout dovnitř. Pokoušeli se jí zmámit, ale ona věděla, jak na ně.
,,Patronium animus,“ zašeptala a v tu ránu se kolem ní objevil jakýsi mlžný opar, který ji před jejich mámením chránil. Na nic nečekala a uchopila hůlku pevně v pravé ruce, postavila se k závěsu zády a propadla jím. Každý by čekal, že se prostě objeví na druhé straně závěsu, ale to se nestalo. Chvilku jakoby se propadala do neznáma, i když stála na místě. Potom se ocitla uvnitř něčeho, co vypadalo, jako perleťová mlha. Kolem ní proplouvali (jak si sama domyslela) duše, některé byli úplně temné a jiné zase bílé. To podle toho, jak moc byli jejich předchozí majitelé oddáni zlu nebo dobru. Některé byly také třeba modré, nebo fialové. Všude kolem se ozývaly podivné zvuky, které Aniie připomínaly bublání vody a taky foukal vítr, připomínající meluzínu. Občas kolem jejího ucha prosvištěl zvuk, připomínající letící letadlo, nezanechal však za sebou žádný vítr. Annie s úzkostí pohlédla na své tělo, jež bylo stále zakryté mlžným oparem, který se tady uvnitř o něco zvětšil. Na nic nečekala, vytáhla hůlku a zašeptala: ,,Flagrate,“ opsala s ní ve vzduchu písmeno X, které na perleťové mlze zanechalo velký ohnivý kříž. To proto, aby na zpáteční cestě poznala, kde je východ, jelikož to tady uvnitř bylo všude stejné. Potom se opatrně otočila a zjistila, že je to tady opravdu všude stejné, žádné dveře ani okna jen samé duše a nekonečná perleťová mlha. Vykročila vpřed a při cestě vytáhla hůlku, aby jí ukázala cestu. Nasměrovala jí přímo za nosem. Opatrně vykročila. Vypadalo to jakoby šla po bílých mracích. Po chvíli bloudění se proti ní vzedmul obrovský mlžný vír, doprovázený strašlivým křikem. Annie ale věděla, že nesmí zaváhat.
,,Impedimenta solem!“ křikla a vír se roztřísnil na několik malých částeček. Oddechla si a kráčela dál – dalo se říct, že spíš plula, jelikož pod ní byla nekonečná propast perleťové mlhy. Měla ovšem nehezký pocit, že je pod ní neviditelná cesta, po které kráčí a která jí také může kdykoliv odmrštit pryč. Nicméně šla dál za doprovodu syčících temných i světlých duší, které se za ní plazily jako slizcí hadi. Několikrát při cestě ještě úspěšně odrazila víry a vybízela hůlku, aby jí ukázala cestu, načež se před ní vynořily dvoukřídlé bílé dveře. Vzala za kliku, byly ale zabezpečené kouzlem.
,,Alohomora,“ šeptla a dveře se s cvaknutím otevřely. Vešla do kruhové místnosti. Vypadalo to tam úplně stejně, jako nahoře na odboru záhad, s tím rozdílem, že všechno bylo bílé a když se za ní dveře zavřely, místnost se nezačala otáčet. ,,Ukaž mi cestu,“ šeptla a hůlka ukázala na dveře přímo před ní. Vzala za kliku – nic. ,,Alohomora,“ – nic. Neúspěšně to zkusila ještě několikrát, to už ale začala ztrácet trpělivost.
,,Bombardo!“ křikla a dveře se rozlétly. Oslnila jí záře jasně bílého světla, ale i přesto poznala, že uprostřed prozářené místnosti někdo ležel…
,,Siriusi!“ vykřikla a rozeběhla se k němu. Když ale došla blíž zjistila, že to Sirius není. Při pohledu na něj si Annie uvědomila, že ještě nikdy neviděla člověka, který se lidské rase tak málo podobal. Spěšně vyšla ven a dveře se za ní zabouchly. Uvažovala, jak je možné, že ji hůlka navedla špatně. Možná, že tady nepůsobí normálně, třeba je něčím ovlivněná, přemítala a hlava se jí vším přemýšlením div nerozskočila. Rychle jí proběhla hlavou myšlenka, při které jí zamrazilo: Co když už nenajde cestu zpět? Z přemýšlení jí vytrhla až rána, která se rozlehla celou místností. Dveře naproti ní se prudce otevřely a místnost se tak znovu jasně prozářila. Annie ustoupila o pár kroků a mžourala do nepříjemného světla. Když se zahleděla důkladněji, zjistila, že v místnosti někdo leží. Spěšně se rozběhla k němu a srdce jí hrůzou vynechalo několik tepů.
,,SIRIUSI!“ křikla a hnala se k němu. Opravdu to byl on, nebo spíš jeho tělo. Vypadal opravdu zle (což bylo pochopitelné u mrtvého člověka). Dlouhé tmavé vlasy mu zakrývaly obličej, který byl bílý jako křída a rty úplně odkrvené. Annie si v hlavě rychle zopakovala svůj plán: Musím rychle najít jeho duši (nejistě nahmatala v kapse lahvičku s duší), jinak by se jeho těla mohla zmocnit jiná. A nesmím se zastavit, nesmím zaváhat… Hlavou jí projela strašlivá bolest, když se Siriusova těla dotkla. Domyslela si, že to bude nejspíš tím prostředím, protože někdo, nebo něco zřejmě nechce, aby si Siriuse odvedla.Věděla, že tady nemůže už dlouho setrvávat. I přes tu bolest popadla Siriuse za ruku, přehodila si ho přes rameno a vyšla ven do kruhové místnosti. Potom se zhluboka nadechla a chtěla otevřít dveře, když v tom si ještě na něco vzpomněla.
,,Patronium animus,“ pronesla a přes Siriusovo tělo se přetáhl bílý opar mlhy, stejně jako před tím přes její. Vyšla ven a hned, jak ostatní duše zbystřili přítomnost těla, do kterého by mohli vstoupit, vrhli se na ně.
,,Impedimenta solem,“ křikla a duše se rozplynuli. Hlava jí strašně bolela, přesto však dál postupovala se Siriusem přehozeným přes rameno. Použila hůlku, aby zjistila kudy má jít, když už ale potom nevydržela tu bolest, rozhodla se použít kouzlo. Věděla, že je to vůči němu nebezpečnější, ale nemohla dál snášet tu bolest.
Pronesla příslušné kouzlo a Siriusovo tělo se zdvihlo do metrové výšky, kde se bezvládně pohupovalo. Annie ho ovládala letmým dotekem hůlky a sama vedle něj mlčky kráčela. Několikrát při cestě použila hůlku k tomu, aby se ujistila, že jde správně, když v tom se před ní konečně objevil ohnivý kříž.
,,Konečně,“ vydechla a pár metrů od něj se posadila, zrušila kouzlo, které na Siriuse použila a uložila ho vedle sebe. Z kapsy vytáhla lahvičku s duší a otevřela ji.
,,SIRIUS BLACK!“ vykřikla a vypustila duši mezi ostatní a do baňky se nasoukala jiná. Měla spíš béžovou barvu, ale rozhodně měla víc k bílé, než k černé. Potom se proti ní vzedmula obrovská vlna duší, ona to ale nečekala a vyrazila jí baňku z ruky.
,,Accio duše!“ zakřičela, ale stalo se něco, co nečekala. Baňka se roztříštila a Siriusova duše jí prošla přímo do úst. Zamotala se jí hlava a vypadalo to, že se snad roztrhne bolestí. Na nic nečekala, popadla Siriusovo tělo a proletěla kolem ohnivého kříže ven.
Byla znovu venku, nemohla se však nadechnout. Siriusovo tělo leželo bezvládně pod ní. Annie bolela hlava tak strašně, že myslela, že jí to snad zabije. Potom vydechla a z úst ji vyšla perleťová mlha, která si okamžitě našla Siriusova bledá ústa.Popadl dech a otevřel oči.
,,Annie?“ zachraptěl a prohlížel si bezvládnou Annie, která mu ležela na hrudníku.
,,Siriusi! Vítej zpět mezi živými,“ řekla s chabým úsměvem na rtech, zamotala se jí hlava a ztratila vědomí.
,,Annie?… Annie!“ cloumal s ní. Potom se rozhlédl a zjistil, kde je. Také si uvědomil, co se muselo stát. Znovu s ní zacloumal a ona otevřela oči.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se a odhrnul si dlouhé tmavé vlasy z očí. Annie si všimla, že se jeho rty už plně naplnily krví. Annie ztěžka zvedla hlavu, která jí stále neúprosně bolela a prohlédla si své tělo. ,,Zdá se, že jsem.“ Odpověděla a mdle se usmívala, byla ráda, že ho vidí, živého. Sirius se však neusmál.
,,Musíme rychle pryč,“ připomněla mu Annie a mátoživě se zvedla, při čemž jí Sirius pomohl. ,,Nesmíme ztrácet čas.“ Sirius přikývl a starostlivě si Annie prohlížel. ,,Proč jsi to udělala?“ zeptal se a pomáhal Annie udržet se na nohou.
,,Na to teď není čas,“ řekla rozvážně Annie a stěží stála. Zrušila kouzla, která použila na ochranu proti duším a potom se zeptala.
,,Myslíš, že se zvládneš přemístit na Grimmauldovo náměstí?“ zeptala se nejistě Siriuse. ,,Myslím tím, že jsi ještě před pár minutami byl… mrtvý,“ řekla a podivila se, jak absurdně tato věta musela vyznít ,,… a proto by ti to mohlo dělat problémy…“ ,,Myslím, že větší starosti bys sis měla dělat se sebou,“ připomněl jí Sirius a kriticky si ji prohlížel.
Annie se zhluboka nadechla.
,,Tak mi dej ruku,“ požádal ji Sirius, Annie natáhla ruku a Sirius do ní vložil tu svou a pak se oba dva přemístili.
Dopadli otevřenými dveřmi přímo do vstupní haly k nohám Molly, která hlasitě zaječela, což byl signál pro Siriusovu matku, aby začala hlasitě hulákat.
,,Jsi v pořádku?“ zeptala se Annie starostlivě, protože se Sirius tvářil nepřítomně.
,,Siriusi!“ vykřikla Molly a zatvářila se napůl vyděšeně a napůl šťastně.
Sirius přikývl místo odpovědi a zvedl se s Annie ze země, potom jí objal a přerývavě dýchal.
,,Můj ty bože, Siriusi, jsi v pořádku!“ chrlila ze sebe Molly. ,,Arture, Remusi, Harry! Sirius se vrátil!“ křikla na ostatní a objala se s ním. Potom si Sirius uvědomil, že jeho matka řičí z plna hrdla a přistoupil k ní.
,,Víš, žes mi dokonce chyběla?“ řekl ironicky a popadl jeden závěs.
,,Týýý jeden!“ vykřikla a valila na něj oči. ,,Tak tys přežil, ty krvezrádče! Ty špíno našeho rodu, ty odporná zrůdo, zrádče mého rodu, ty skvrno na mé cti…“ to už Siriusovi přiběhl na pomoc muž, který se tvářil ustaraně, ale usmíval se. Společně se jim podařilo přetáhnout přes její obraz závěs a tím ji umlčet. Byl to jeho přítel Remus Lupin. Annie se zatvářila zaraženě. ,,Moje drahá matička,“ sdělil jí udýchaně, mdle se pousmál a otočil se na přítele.
,,Siriusi, kamaráde!“ rozzářil se Remus o přátelsky se objali. ,,Už jsem nedoufal…“
,,Siriusi!“ křikl někdo od schodů, rozběhl se k němu a skočil mu kolem krku. ,,Siriusi, jsem tak rád, že si zpátky!“
,,Harry!“ vychroptěl Sirius.
Když ho Harry konečně pustil ozval se od schodů další hlas. Tentokrát byl plný nenávisti a zklamání.
,,Takže jsi zpátky?“ zeptal se žoviálně Snape. ,,Jaká škoda…“ zašeptal pak, ale tak aby to Sirius slyšel také.
,,Severusi?“ vydechla Annie nevěřícně. Snape odtrhl nenávistný pohled od Siriuse a při pohledu na Annie zkameněl.
,,Annie Whiteová?“ zeptal se nechápavě a valil na ní oči. Sirius se ušklíbl, čehož si Snape zjevně všiml.
,,Neboj se, Blacku,“ řekl a otevřel dveře. ,,Jsem na odchodu.“
Sirius pokročil vpřed, načež ho Harry zadržel. Hodil ještě nechápavý pohled na Annie a zabouchl za sebou dveře.
,,Tak to musíme oslavit,“ navrhl Remus.
,,To můžeme přece později,“ řekla Molly. ,,Teď by si měli Sirius i Annie odpočinout, když byli tak dlouho -“
A jakoby to byl signál, Annie se zatmělo před očima a poklesla v kolenou. Pocítila jen, že ji zachytil pár rukou.
Výtah sebou škubl a v doprovodu hlasitého řinčení se dal do pohybu.
,,Děkuju,“ poděkovala Arturovi ještě než zmizel z dohledu a už se jen plně soustředila na svůj úkol: zachránit Siriuse. Výtah sebou znovu prudce škubl a zlatá mříž se otevřela. Annie zdráhavě vyšla ven a rozhlédla se. Potemnělá chodba před ní nevypovídala nic dobrého, a proto zrychlila krok až se ocitla před černými špinavými dveřmi.
Použila příslušnou kletba a opatrně dveře otevřela. Ocitla se v kruhové místnosti s mnoha dalšími dveřmi, chabě osvětlenou planoucími modrými pochodněmi. Všechno bylo černé, od stropu po podlahu a dveře. Žádné neměly kliku. Jakmile se černé dveře, kterými vešla dovnitř zabouchly, tak se celá místnost začala rychle otáčet, podlaha se však ani nepohnula, ale i přesto Annie trochu zavrávorala. Když se vše vrátilo do normálu, Annie věděla, co musí udělat. Vytáhla hůlku a zašeptala: ,,Ukaž mi cestu!“ Hůlka se jí na ruce jedenkrát otočila, a když se zastavila, ukazovala na dveře po její pravici.
,,Alohomora.“ Zámek cvakl, dveře se otevřely a Annie vešla. Ocitla se v místnosti plné kamenných lavic, sestupujících až na samé dno, na němž bylo vyvýšené podium. Pomalu sestoupala až dolů k němu, kde konečně objevila, co hledala - Miranderský oblouk. Vypadal zlověstně. Černý závěs, který ho zakrýval se chvěl, aniž by jedenkrát zafoukal vánek. Annie ho spěšně obešla, aby si potvrdila své mínění. Za závěsem slyšela šeptat podivné hlasy, které na ní působili mámivě. Byly to duše mrtvých, kteří chtěli od Annie vysvobodit a snažili se jí zatáhnout dovnitř. Pokoušeli se jí zmámit, ale ona věděla, jak na ně.
,,Patronium animus,“ zašeptala a v tu ránu se kolem ní objevil jakýsi mlžný opar, který ji před jejich mámením chránil. Na nic nečekala a uchopila hůlku pevně v pravé ruce, postavila se k závěsu zády a propadla jím. Každý by čekal, že se prostě objeví na druhé straně závěsu, ale to se nestalo. Chvilku jakoby se propadala do neznáma, i když stála na místě. Potom se ocitla uvnitř něčeho, co vypadalo, jako perleťová mlha. Kolem ní proplouvali (jak si sama domyslela) duše, některé byli úplně temné a jiné zase bílé. To podle toho, jak moc byli jejich předchozí majitelé oddáni zlu nebo dobru. Některé byly také třeba modré, nebo fialové. Všude kolem se ozývaly podivné zvuky, které Aniie připomínaly bublání vody a taky foukal vítr, připomínající meluzínu. Občas kolem jejího ucha prosvištěl zvuk, připomínající letící letadlo, nezanechal však za sebou žádný vítr. Annie s úzkostí pohlédla na své tělo, jež bylo stále zakryté mlžným oparem, který se tady uvnitř o něco zvětšil. Na nic nečekala, vytáhla hůlku a zašeptala: ,,Flagrate,“ opsala s ní ve vzduchu písmeno X, které na perleťové mlze zanechalo velký ohnivý kříž. To proto, aby na zpáteční cestě poznala, kde je východ, jelikož to tady uvnitř bylo všude stejné. Potom se opatrně otočila a zjistila, že je to tady opravdu všude stejné, žádné dveře ani okna jen samé duše a nekonečná perleťová mlha. Vykročila vpřed a při cestě vytáhla hůlku, aby jí ukázala cestu. Nasměrovala jí přímo za nosem. Opatrně vykročila. Vypadalo to jakoby šla po bílých mracích. Po chvíli bloudění se proti ní vzedmul obrovský mlžný vír, doprovázený strašlivým křikem. Annie ale věděla, že nesmí zaváhat.
,,Impedimenta solem!“ křikla a vír se roztřísnil na několik malých částeček. Oddechla si a kráčela dál – dalo se říct, že spíš plula, jelikož pod ní byla nekonečná propast perleťové mlhy. Měla ovšem nehezký pocit, že je pod ní neviditelná cesta, po které kráčí a která jí také může kdykoliv odmrštit pryč. Nicméně šla dál za doprovodu syčících temných i světlých duší, které se za ní plazily jako slizcí hadi. Několikrát při cestě ještě úspěšně odrazila víry a vybízela hůlku, aby jí ukázala cestu, načež se před ní vynořily dvoukřídlé bílé dveře. Vzala za kliku, byly ale zabezpečené kouzlem.
,,Alohomora,“ šeptla a dveře se s cvaknutím otevřely. Vešla do kruhové místnosti. Vypadalo to tam úplně stejně, jako nahoře na odboru záhad, s tím rozdílem, že všechno bylo bílé a když se za ní dveře zavřely, místnost se nezačala otáčet. ,,Ukaž mi cestu,“ šeptla a hůlka ukázala na dveře přímo před ní. Vzala za kliku – nic. ,,Alohomora,“ – nic. Neúspěšně to zkusila ještě několikrát, to už ale začala ztrácet trpělivost.
,,Bombardo!“ křikla a dveře se rozlétly. Oslnila jí záře jasně bílého světla, ale i přesto poznala, že uprostřed prozářené místnosti někdo ležel…
,,Siriusi!“ vykřikla a rozeběhla se k němu. Když ale došla blíž zjistila, že to Sirius není. Při pohledu na něj si Annie uvědomila, že ještě nikdy neviděla člověka, který se lidské rase tak málo podobal. Spěšně vyšla ven a dveře se za ní zabouchly. Uvažovala, jak je možné, že ji hůlka navedla špatně. Možná, že tady nepůsobí normálně, třeba je něčím ovlivněná, přemítala a hlava se jí vším přemýšlením div nerozskočila. Rychle jí proběhla hlavou myšlenka, při které jí zamrazilo: Co když už nenajde cestu zpět? Z přemýšlení jí vytrhla až rána, která se rozlehla celou místností. Dveře naproti ní se prudce otevřely a místnost se tak znovu jasně prozářila. Annie ustoupila o pár kroků a mžourala do nepříjemného světla. Když se zahleděla důkladněji, zjistila, že v místnosti někdo leží. Spěšně se rozběhla k němu a srdce jí hrůzou vynechalo několik tepů.
,,SIRIUSI!“ křikla a hnala se k němu. Opravdu to byl on, nebo spíš jeho tělo. Vypadal opravdu zle (což bylo pochopitelné u mrtvého člověka). Dlouhé tmavé vlasy mu zakrývaly obličej, který byl bílý jako křída a rty úplně odkrvené. Annie si v hlavě rychle zopakovala svůj plán: Musím rychle najít jeho duši (nejistě nahmatala v kapse lahvičku s duší), jinak by se jeho těla mohla zmocnit jiná. A nesmím se zastavit, nesmím zaváhat… Hlavou jí projela strašlivá bolest, když se Siriusova těla dotkla. Domyslela si, že to bude nejspíš tím prostředím, protože někdo, nebo něco zřejmě nechce, aby si Siriuse odvedla.Věděla, že tady nemůže už dlouho setrvávat. I přes tu bolest popadla Siriuse za ruku, přehodila si ho přes rameno a vyšla ven do kruhové místnosti. Potom se zhluboka nadechla a chtěla otevřít dveře, když v tom si ještě na něco vzpomněla.
,,Patronium animus,“ pronesla a přes Siriusovo tělo se přetáhl bílý opar mlhy, stejně jako před tím přes její. Vyšla ven a hned, jak ostatní duše zbystřili přítomnost těla, do kterého by mohli vstoupit, vrhli se na ně.
,,Impedimenta solem,“ křikla a duše se rozplynuli. Hlava jí strašně bolela, přesto však dál postupovala se Siriusem přehozeným přes rameno. Použila hůlku, aby zjistila kudy má jít, když už ale potom nevydržela tu bolest, rozhodla se použít kouzlo. Věděla, že je to vůči němu nebezpečnější, ale nemohla dál snášet tu bolest.
Pronesla příslušné kouzlo a Siriusovo tělo se zdvihlo do metrové výšky, kde se bezvládně pohupovalo. Annie ho ovládala letmým dotekem hůlky a sama vedle něj mlčky kráčela. Několikrát při cestě použila hůlku k tomu, aby se ujistila, že jde správně, když v tom se před ní konečně objevil ohnivý kříž.
,,Konečně,“ vydechla a pár metrů od něj se posadila, zrušila kouzlo, které na Siriuse použila a uložila ho vedle sebe. Z kapsy vytáhla lahvičku s duší a otevřela ji.
,,SIRIUS BLACK!“ vykřikla a vypustila duši mezi ostatní a do baňky se nasoukala jiná. Měla spíš béžovou barvu, ale rozhodně měla víc k bílé, než k černé. Potom se proti ní vzedmula obrovská vlna duší, ona to ale nečekala a vyrazila jí baňku z ruky.
,,Accio duše!“ zakřičela, ale stalo se něco, co nečekala. Baňka se roztříštila a Siriusova duše jí prošla přímo do úst. Zamotala se jí hlava a vypadalo to, že se snad roztrhne bolestí. Na nic nečekala, popadla Siriusovo tělo a proletěla kolem ohnivého kříže ven.
Byla znovu venku, nemohla se však nadechnout. Siriusovo tělo leželo bezvládně pod ní. Annie bolela hlava tak strašně, že myslela, že jí to snad zabije. Potom vydechla a z úst ji vyšla perleťová mlha, která si okamžitě našla Siriusova bledá ústa.Popadl dech a otevřel oči.
,,Annie?“ zachraptěl a prohlížel si bezvládnou Annie, která mu ležela na hrudníku.
,,Siriusi! Vítej zpět mezi živými,“ řekla s chabým úsměvem na rtech, zamotala se jí hlava a ztratila vědomí.
,,Annie?… Annie!“ cloumal s ní. Potom se rozhlédl a zjistil, kde je. Také si uvědomil, co se muselo stát. Znovu s ní zacloumal a ona otevřela oči.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se a odhrnul si dlouhé tmavé vlasy z očí. Annie si všimla, že se jeho rty už plně naplnily krví. Annie ztěžka zvedla hlavu, která jí stále neúprosně bolela a prohlédla si své tělo. ,,Zdá se, že jsem.“ Odpověděla a mdle se usmívala, byla ráda, že ho vidí, živého. Sirius se však neusmál.
,,Musíme rychle pryč,“ připomněla mu Annie a mátoživě se zvedla, při čemž jí Sirius pomohl. ,,Nesmíme ztrácet čas.“ Sirius přikývl a starostlivě si Annie prohlížel. ,,Proč jsi to udělala?“ zeptal se a pomáhal Annie udržet se na nohou.
,,Na to teď není čas,“ řekla rozvážně Annie a stěží stála. Zrušila kouzla, která použila na ochranu proti duším a potom se zeptala.
,,Myslíš, že se zvládneš přemístit na Grimmauldovo náměstí?“ zeptala se nejistě Siriuse. ,,Myslím tím, že jsi ještě před pár minutami byl… mrtvý,“ řekla a podivila se, jak absurdně tato věta musela vyznít ,,… a proto by ti to mohlo dělat problémy…“ ,,Myslím, že větší starosti bys sis měla dělat se sebou,“ připomněl jí Sirius a kriticky si ji prohlížel.
Annie se zhluboka nadechla.
,,Tak mi dej ruku,“ požádal ji Sirius, Annie natáhla ruku a Sirius do ní vložil tu svou a pak se oba dva přemístili.
Dopadli otevřenými dveřmi přímo do vstupní haly k nohám Molly, která hlasitě zaječela, což byl signál pro Siriusovu matku, aby začala hlasitě hulákat.
,,Jsi v pořádku?“ zeptala se Annie starostlivě, protože se Sirius tvářil nepřítomně.
,,Siriusi!“ vykřikla Molly a zatvářila se napůl vyděšeně a napůl šťastně.
Sirius přikývl místo odpovědi a zvedl se s Annie ze země, potom jí objal a přerývavě dýchal.
,,Můj ty bože, Siriusi, jsi v pořádku!“ chrlila ze sebe Molly. ,,Arture, Remusi, Harry! Sirius se vrátil!“ křikla na ostatní a objala se s ním. Potom si Sirius uvědomil, že jeho matka řičí z plna hrdla a přistoupil k ní.
,,Víš, žes mi dokonce chyběla?“ řekl ironicky a popadl jeden závěs.
,,Týýý jeden!“ vykřikla a valila na něj oči. ,,Tak tys přežil, ty krvezrádče! Ty špíno našeho rodu, ty odporná zrůdo, zrádče mého rodu, ty skvrno na mé cti…“ to už Siriusovi přiběhl na pomoc muž, který se tvářil ustaraně, ale usmíval se. Společně se jim podařilo přetáhnout přes její obraz závěs a tím ji umlčet. Byl to jeho přítel Remus Lupin. Annie se zatvářila zaraženě. ,,Moje drahá matička,“ sdělil jí udýchaně, mdle se pousmál a otočil se na přítele.
,,Siriusi, kamaráde!“ rozzářil se Remus o přátelsky se objali. ,,Už jsem nedoufal…“
,,Siriusi!“ křikl někdo od schodů, rozběhl se k němu a skočil mu kolem krku. ,,Siriusi, jsem tak rád, že si zpátky!“
,,Harry!“ vychroptěl Sirius.
Když ho Harry konečně pustil ozval se od schodů další hlas. Tentokrát byl plný nenávisti a zklamání.
,,Takže jsi zpátky?“ zeptal se žoviálně Snape. ,,Jaká škoda…“ zašeptal pak, ale tak aby to Sirius slyšel také.
,,Severusi?“ vydechla Annie nevěřícně. Snape odtrhl nenávistný pohled od Siriuse a při pohledu na Annie zkameněl.
,,Annie Whiteová?“ zeptal se nechápavě a valil na ní oči. Sirius se ušklíbl, čehož si Snape zjevně všiml.
,,Neboj se, Blacku,“ řekl a otevřel dveře. ,,Jsem na odchodu.“
Sirius pokročil vpřed, načež ho Harry zadržel. Hodil ještě nechápavý pohled na Annie a zabouchl za sebou dveře.
,,Tak to musíme oslavit,“ navrhl Remus.
,,To můžeme přece později,“ řekla Molly. ,,Teď by si měli Sirius i Annie odpočinout, když byli tak dlouho -“
A jakoby to byl signál, Annie se zatmělo před očima a poklesla v kolenou. Pocítila jen, že ji zachytil pár rukou.
Fajn
(Lucka, 7. 11. 2007 14:12)