Nathasa,Draco a Ingrid 7
29. 5. 2006
kapitola: 7
Natasha odcházela od Draca a v zádech cítila jeho pohled. Rvalo jí to srdce, ale co měla dělat? Říct mu, že to ona je vnučkou Voldemorta, kterého on tak nesnáší? Nebo by mu neměla nic říct? Vždyť to je jako by mu lhala…Musela odejít.
Draco se pomalým krokem vracel do Bradavic. Pořád před sebou viděl její obličej. Stále musel myslet na její výraz. Na ten lesk jejích očí. Na tu jedinou slzu co jí stékala po tváři. A také na to, jak si ji rázně rukou setřela a odešla. Ta vzpomínka ho bolela. Připadal si najednou jako by byl dlouhou dobu nemocný, byl vyčerpaný, unavený a chtělo se mu jen a jen spát. Ani si to moc neuvědomoval, ale už procházel chodbami ve sklepení. Najednou se kousek před ním objevila Natasha. Oči se mu okamžitě rozzářily když ji uviděl. Tvářila se skoro úplně normálně což ho ještě víc potěšilo.
„Ahoj Draco,“ promluvila na něj a lehce se usmála. Došel až k ní a zadíval se jí do očí. Za známou barikádou se jí na chvíli mihl smutek, snad i lítost, ale okamžitě to zahnala.
„Asi by jsme si měli ještě promluvit,“ začal s vážnou tváří.
„Ne, teď ne. Chtěla bych ti něco ukázat, pojď se mnou.“ Chytla Draca za ruku a vedla ho chodbami až k tajnému vchodu. Ladným mávnutím hůlky jej otevřela a vtáhla zmateného Draca dovnitř chodby. Otvor se za nimi okamžitě uzavřel a tak musela rozsvítit svojí hůlku aby vůbec viděli na cestu. Netrvalo to moc dlouho a vyšli na druhé straně chodby. Byli v tajné místnosti, kterou Nat už nějakou dobu využívala. Teď ale vypadala jinak, uprostřed byla obrovská ebenová postel s nebesy. Přikrývky byly z jemného černého saténu. Žádný jiný nábytek v místnosti nebyl. Jediné světlo, které slabě osvětlovalo komůrku vycházelo z několika málo svíček plujících vzduchem. Vrhaly prapodivné stíny a dotvářeli tak zvláštní, ale přesto romantickou atmosféru.
Draco se na Natashu překvapeně podíval. Ta se jen lehce usmála a přitáhla si ho k sobě o něco blíž. Draco se nedal moc dlouho pobízet a začal ji líbat. Všechny chmurné myšlenky na dnešní odpoledne zahodil za hlavu, teď ho zajímala jen přítomnost. A tou byla jeho Nat.
Dracovi přišlo, že se takhle ještě nikdy nelíbali. Bylo to mnohem vášnivější, jako by to mělo být naposled co jsou spolu…
Celou noc se milovali a až k ránu vyčerpaný Draco upadl do příjemného spánku beze snů. Natasha chvíli ležela vedle něj a pozorovala ho. Slunce ještě nevyšlo a tak byla místnost zahalená do tmy. Jí to ovšem nijak nevadilo, na tmu už si její oči přivykly a lehce rozpoznávaly jeho štíhlé tělo. Nat se ještě chvíli nechala unášet pohledem na svého milovaného a pak vstala z postele. Oblékla se a na polštář vedle Dracovi hlavy položila kousek pergamenu, který vytáhla z kapsy svého hábitu. Ještě jednou se na Draca dlouze zadívala a pak tiše odešla tajnou chodbou pryč.
Draca probudili sluneční paprsky probleskující oknem dovnitř místnosti. Stále ještě ospale se protáhl a zamžoural očima na druhý konec postele. Rozhlédl se po místnosti a chvíli mu trvalo než si uvědomil kde je. To poznání mu na tváři vyloudilo úsměv. Ještě jednou se podíval po místnosti a všiml si kousku pergamenu ležícího na posteli vedle něj. Zvedl ho a přelétl očima. Úsměv mu okamžitě zamrzl na rtech a on si ještě jednou přečetl ta bolestná slova.
Drahý Draco,
ač mě to moc bolí, tak musím odejít. Ještě než odejdu tak chci abys věděl, že Tě miluji. Nikdy jsem si nemyslela že tato dvě slova někdy použiji, že je ucítím. Ty jsi je ovšem ve mně probudil. Bohužel se naše cesty musí rozdělit…
S láskou navždy Tvá Natasha
Draco najednou pochopil. Včerejší noc byla její způsob jak mu říct své sbohem.
„Jste si jistý, že to bylo správné, Brumbále?“ zeptal se profesor lektvarů svého nadřízeného.
„Ne, rozhodně si tím jistý nejsem. Ale nemohl jsem ho nechat odejít bez pomoci. Nejspíš by se pak přidal na druhou stranu, k lordu Voldemortovi.“
„On tedy ještě neví, kdo je?“ zeptal se skoro nevěřícně profesor lektvarů.
„Ne, neví. Přišel za mnou s tím, abych mu ji pomohl najít. Bojí se, aby ji nezajali Smrtijedi.“
„Ale on ji miluje a co když zjistí, že ona je na druhé straně? A to určitě zjistí, když bude dělat špiona. Co když ho přetáhne na druhou stranu?“ ptal se dál Snape a za jeho ledovou maskou se skrývaly opodstatněné obavy.
„To se bohužel nedá vyloučit, Severusi. Jenže nemáme na vybranou. Ty se tam už nemůžeš ukázat, nechci riskovat že tě odhalila.“ odpověděl mu profesor Brumbál a na jeho tváři se odrážely stejné obavy které Severus Snape cítil uvnitř sebe.
„Stejně si nemyslím, že je to dobrý nápad. Určitě se jí zmínil o tom, že nechce být Smrtijedem.“
„O tom nepochybuji, ale nezapomínej, že ona ho miluje. Už to je samo o sobě dost dobrý důvod aby o tom Voldemortovu neřekla.“
„Co když na ni použije Nitrozpit? A i kdyby o tom neřekla tak se ho určitě pokusí stáhnout na svoji stranu.“
„Uvidíme, Severusi.“ odpověděl mu unaveně ředitel a profesor Snape poznal, že už má odejít. Jejich rozhovor pro dnešek skončil. Po jeho odchodu se ředitel postavil k oknu a sledoval noční oblohu. V hlavě si znovu přehrával dnešní večer. Draco k němu kolem osmé večer přišel s tím, že jeho spolužačka Natasha Ivanovová zmizela. Brumbálovy se nakonec podařilo přesvědčit Draca, aby mu řekl celou pravdu. A tak Draco, až na pár věcí, vyprávěl Brumbálovi nejen o Natashe ale i o sobě a otci. Nakonec souhlasil, že bude dál chodit na schůze Smrtijdů a bude odtamtud nosit informace pro Brumbála. Po jeho odchodu informoval ředitel Snapea o novém vývoji událostí. Ten nijak nebyl nadšen tím, že pro ně má místo něj dělat špeha mladý Malfoy. Zdálo se mu, že je moc nevyspělý a hlavně moc zamilovaný, ale proti slovu ředitele nezmohl nic.
Natasha seděla na okenním parapetu a dívala se otevřeným oknem ven do ulice. Byl začátek února a sníh, venku padající ve velkých chomáčích, už stihl napadat i dovnitř pokoje. Zprvu většina vloček tála, ale teď už mrazivý venkovní vzduch ochladil místnost natolik, že vločky začaly tvořit nejen na parapetu bílou přikrývku. Natasha si toho ale vůbec nevšímala. Dokonce nějaký náhodný chodec by si mohl myslet, že již nežije. Během dvou hodin co zde seděla se snad ani nehla a její dech i tlukot srdce byli slabší než je obvyklé.
Její myšlenky se ubíraly jediným směrem, točily se stále kolem jednoho člověka, jediné vzpomínky. Tou vzpomínkou, která už několik týdnů pohlcovala její mysl byla ona noc, kdy se musela rozloučit s Dracem. Tu noc se spolu poprvé milovali. Přišlo jí skoro zvláštní, že se spolu vyspali až po takové době. Draco na ni sice lehce naléhal již dřív, ale ona nechtěla. Nebylo to tím, že by se s ním nechtěla milovat, bylo to jednoduše proto, že nechtěla aby vyděl její nahé tělo. Nebo spíše její levé předloktí…
Tu noc, kdy opustila Bradavice, se vrátila zpět ke svému dědečkovi, lordu Voldemortovi. Neřekla mu proč ze školy odešla ani mu nepověděla o Dracově nenávisti k Smrtijedům. Nechtěla aby ho zabil nebo mučil a to by určitě udělal kdyby to zjistil. Bylo jí jasné, že se to tak či onak jednou dozví a že to bude mnohem dřív než by chtěla.
Byla polovina února a do zasněženého lesa se během pár chvil přemístilo hned několik temných postav v kápích. Postavili se do několika mezer v jinak dokonalém kruhu, tvořeného stejnými postavami ve stejných kápích. Uprostřed kruhu stály dvě postavy, jedna vysoká a vychrtlá, druhá menší a štíhlá. Měsíc byl právě v úplňku a ozařoval celé tiché společenství. I přes svit měsíce nebylo nikomu vidět do obličeje.
Draco stál napravo od svého otce a díval se na ony dvě postavy uprostřed kruhu. Jedna je určitě Temný pán, ale kdo je ta druhá? Že by to byla jeho dcera? Ještě že už to dneškem všechno skončí. Doufám, že nevyhraje Temný pán. Zajisté by mě pak donutil vzít si jeho dceru za manželku…Pokud by vyhrál Brumbál tak bych si mohl najít Natashu a vzít si ji. Jenom jí patří mé srdce. Z úvah ho vytrhl nepřirozeně ledový hlas lorda Voldemorta. Draco zpozorněl a začal mu věnovat veškerou svoji pozornost.
„Drazí Smrtijedi, rád bych vám dnes někoho představil.“ Po těchto slovech se otočil na postavu vedle sebe a lehce kývl. Osoba po jeho pravici si lehkým pohybem jedné ruky sundala kápi. Celým tělem jednoho mladého muže stojícího v kruhu se přelila vlna nezadržitelného třesu. Kdyby se všichni nesoustředily na onu dívku tak by si toho snad někdo všiml, ale takhle to nikdo z přítomných nepostřehl.
„S ohromným potěšením vám mohu představit tuto dívku,“ pokračoval dál Temný pán. „Natashu Ingrid Ivanovovou.“
Dracovi se před očima utvořily černé kruhy, doufal že je to jen noční můra, ale byl si bolestně jistý, že tomu tak není. Nemohl odtrhnout od Natashy pohled. Postupně mu docházela slova muže stojícího uprostřed kruhu. Natasha Ingrid Ivanovová. Ingrid…Jeho snoubenka se také jmenuje Ingrid…Jako blesk ho zasáhlo náhlé poznání. V jeden jediný moment mu všechno došlo. Najednou pochopil proč odešla, proč ho nechala samotného.
„Ingrid je již dlouhou dobu v našich řadách a…“ proslov Temného pána byl přerušen náhlým zvukem. Dracovi bylo jasné co se děje, členové Fénixova řádu se sem začali přemisťovat. Smrtijedi se kolem sebe začali zmateně rozhlížet, ale jakmile uslyšeli hlas svého pána, který jim poručil bojovat, tak okamžitě zaútočili. Síly na obou stranách byly dost vyrovnané a tak nikdo netušil, která strana může vyhrát. Draco se rychle přidal na stranu Brumbála a začal směrem k Smrtijedům vysílat kletby. Celý les zářil různými barvami. Na obou stranách přibývalo mrtvých.
Natasha se okamžitě pustila do členů řádu. Během hodiny zabila několik lidí a sama utrpěla jen několik málo šrámů. Většinou to nebylo nic vážného a tak dál zůstávala v boji.
Najednou se kousek před ním objevila Natasha. Mířila hůlkou na nějakého bystrozora. Draco to celé viděl jako ve zpomaleném filmu. Lehce hůlkou švihla a pak s ní trhla. Při tomto pohybu řekla ledovým hlasem, který Draco od ní ještě nikdy neslyšel, ta dvě smrtelná slova. Bystrozor spadl na zem a byl mrtvý. Natasha se rozhlédla po své další oběti a uviděla Draca. Stál kousek od ní a vysloveně na ni zíral.
„Draco…“ její hlas byl znovu stejný jak ho znal. V hlavě mu všechny myšlenky vířily, nemohl se rozhodnout co má udělat. Je to vnučka Temného pána, musíš ji zabít! Já ji nemůžu zabít! Vždyť ji miluju! Před chvilkou zabila člověka! To já ale taky! Jenže ona je na té špatné straně! Natasha ho ještě chvíli pozorovala. Věděla, že v jeho nitru zuří boj. Jeho láska k ní bojuje proti nenávisti Voldemorta, jejího příbuzného a také toho, koho se rozhodla následovat. Od té doby co odešla z Bradavic měla spoustu času na přemýšlení. Několikrát uvažovala o tom, co by udělala kdyby měli stát proti sobě. Teď jí to usnadnilo její rozhodnutí. Zvedla ruku se svojí hůlkou a namířila ji na Draca. Ten na ni chvíli jen koukal s překvapeným výrazem, ale svojí hůlkou na ni nezamířil. Chtěla ho vyprovokovat, ale najednou jí přišlo jako by se čas zpomalil. Otočila hlavou a nedaleko od sebe uviděla Harryho Pottera stát nad mrtvým tělem lorda Voldemorta. Takže přece jenom zvítězili. Aspoň mám o důvod víc zemřít. Musím ho nějak přimět aby mě zabil! Smrt v boji je to nejlepší, co mě teď může čekat. Do Azkabanu nechci a nemohu počítat s tím, že by mě nechali na svobodě. Odpusť, Draco…
Natasha se otočila na Draca, který ji už znovu věnoval pozornost. Nevěděl, co má teď dělat, nechtěl Natashu zabít. Chtěl, aby žila, s ním. Doufal, že by se to snad nějak dalo zařídit. Jenže zlověstný lesk v jejích očích mu řekl, jak moc je bláhový.
„Zvedni hůlku a bojuj Malfoy!“ zasyčela na něj.
„Já s tebou nemůžu bojovat. Miluju tě a tak radši umřu než abych tě zabil.“ prohlásil pevně Draco. Doufal, že v jejích očích zahlédne aspoň náznak nějakého citu, ale to se mýlil. Její oči byly jako kus ledu, černého temného ledu.
„Jsi stejnej srab jako tvůj otec! Nenávidím vás!“ Draco se na ni jen tázavě podíval a tak pokračovala.
„Tvůj otec mi zabil matku! Proto jsem se rozhodla, že se mu pomstím. Na tobě! Původně jsem si myslela, že to bude snazší. Ale i tak se mi povedlo tě přimět aby ses do mě zamiloval!“ Natasha ho propalovala pohledem a při své předem naplánované řeči viděla, jak se výraz jeho tváře mění. Draco zvedl ruku a hůlkou jí zamířil na srdce. Přesně na to Natasha čekala. Znovu zopakovala ten známý pohyb hůlkou – lehce švihla a prudce trhla. Draco, jakmile uviděl pohyb její ruky, ji rychle předešel a vyslal proti ní smrtící kletbu, už si ovšem nestihl všimnout, že Natasha má zavřená ústa a žádnou kletbu nevyslovila a ani nechtěla vyslovit. On, v domnění že ho chce zabít, proti ní poslal zelený paprsek smrti. Ještě než k ní kletba doletěla se jí podíval do očí. Viděl v nich obrovskou lásku a bolest. Zavřela je a v tu chvíli jejím tělem projel paprsek smrti. Chvíli se zdálo, že se nic nestalo, ale pak spadla na zem. Draco stál pořád na tom samém místě a sledoval její mrtvé tělo. Z očí mu tekly slzy. Uvědomil si, že ho naschvál vyprovokovala aby ji zabil. V hlavě mu zněla jedna jediná otázka: Proč?
Došel k ní a posadil se na zem. Natáhl k Nat ruku a lehce se dotknul jejích černých vlasů. Chytil ji za ruku a pevně ji držel. Díval se na její tvář a snažil se přijít na nějaký způsob jak by ji mohl oživit. Nechtěl se s její smrtí smířit, tolik ji miloval, ale i přes to ji nakonec zabil. A stačilo pouze pár dobře mířených slov…
Draco si ani neuvědomoval, jak dlouho u jejího mrtvého těla seděl. Připadalo mu, že to snad muselo být několik dní, ale ono to bylo pouze několik hodin. Probral ho až přívětivý hlas profesora Brumbála.
„Pojď, Draco. Už půjdeme. Všechno to skončilo, ale ty musíš žít dál.“ Draco se na něj podíval, ale jeho tvář byla popelavě bílá a vypadal, jako by měl každou chvíli zemřít žalem.
„Já bez ní nemohu žít. A i kdybych se někdy dokázal s její smrtí smířit, tak bych ale stejně nikdy nedokázal odpustit sám sobě, že jsem ji zabil,“ odpověděl mu chlapec nevýrazným hlasem.
„To byla pouze její volba. Věděla, že by musela do Azkabanu a tak chtěla raději zemřít,“ snažil se ho utěšit, ale jeho slova se naprosto míjela účinkem. Draco vstal, pohlédl naposledy na její tělo ozařované měsíčním svitem a odešel do hlubin lesa.
Natasha odcházela od Draca a v zádech cítila jeho pohled. Rvalo jí to srdce, ale co měla dělat? Říct mu, že to ona je vnučkou Voldemorta, kterého on tak nesnáší? Nebo by mu neměla nic říct? Vždyť to je jako by mu lhala…Musela odejít.
Draco se pomalým krokem vracel do Bradavic. Pořád před sebou viděl její obličej. Stále musel myslet na její výraz. Na ten lesk jejích očí. Na tu jedinou slzu co jí stékala po tváři. A také na to, jak si ji rázně rukou setřela a odešla. Ta vzpomínka ho bolela. Připadal si najednou jako by byl dlouhou dobu nemocný, byl vyčerpaný, unavený a chtělo se mu jen a jen spát. Ani si to moc neuvědomoval, ale už procházel chodbami ve sklepení. Najednou se kousek před ním objevila Natasha. Oči se mu okamžitě rozzářily když ji uviděl. Tvářila se skoro úplně normálně což ho ještě víc potěšilo.
„Ahoj Draco,“ promluvila na něj a lehce se usmála. Došel až k ní a zadíval se jí do očí. Za známou barikádou se jí na chvíli mihl smutek, snad i lítost, ale okamžitě to zahnala.
„Asi by jsme si měli ještě promluvit,“ začal s vážnou tváří.
„Ne, teď ne. Chtěla bych ti něco ukázat, pojď se mnou.“ Chytla Draca za ruku a vedla ho chodbami až k tajnému vchodu. Ladným mávnutím hůlky jej otevřela a vtáhla zmateného Draca dovnitř chodby. Otvor se za nimi okamžitě uzavřel a tak musela rozsvítit svojí hůlku aby vůbec viděli na cestu. Netrvalo to moc dlouho a vyšli na druhé straně chodby. Byli v tajné místnosti, kterou Nat už nějakou dobu využívala. Teď ale vypadala jinak, uprostřed byla obrovská ebenová postel s nebesy. Přikrývky byly z jemného černého saténu. Žádný jiný nábytek v místnosti nebyl. Jediné světlo, které slabě osvětlovalo komůrku vycházelo z několika málo svíček plujících vzduchem. Vrhaly prapodivné stíny a dotvářeli tak zvláštní, ale přesto romantickou atmosféru.
Draco se na Natashu překvapeně podíval. Ta se jen lehce usmála a přitáhla si ho k sobě o něco blíž. Draco se nedal moc dlouho pobízet a začal ji líbat. Všechny chmurné myšlenky na dnešní odpoledne zahodil za hlavu, teď ho zajímala jen přítomnost. A tou byla jeho Nat.
Dracovi přišlo, že se takhle ještě nikdy nelíbali. Bylo to mnohem vášnivější, jako by to mělo být naposled co jsou spolu…
Celou noc se milovali a až k ránu vyčerpaný Draco upadl do příjemného spánku beze snů. Natasha chvíli ležela vedle něj a pozorovala ho. Slunce ještě nevyšlo a tak byla místnost zahalená do tmy. Jí to ovšem nijak nevadilo, na tmu už si její oči přivykly a lehce rozpoznávaly jeho štíhlé tělo. Nat se ještě chvíli nechala unášet pohledem na svého milovaného a pak vstala z postele. Oblékla se a na polštář vedle Dracovi hlavy položila kousek pergamenu, který vytáhla z kapsy svého hábitu. Ještě jednou se na Draca dlouze zadívala a pak tiše odešla tajnou chodbou pryč.
Draca probudili sluneční paprsky probleskující oknem dovnitř místnosti. Stále ještě ospale se protáhl a zamžoural očima na druhý konec postele. Rozhlédl se po místnosti a chvíli mu trvalo než si uvědomil kde je. To poznání mu na tváři vyloudilo úsměv. Ještě jednou se podíval po místnosti a všiml si kousku pergamenu ležícího na posteli vedle něj. Zvedl ho a přelétl očima. Úsměv mu okamžitě zamrzl na rtech a on si ještě jednou přečetl ta bolestná slova.
Drahý Draco,
ač mě to moc bolí, tak musím odejít. Ještě než odejdu tak chci abys věděl, že Tě miluji. Nikdy jsem si nemyslela že tato dvě slova někdy použiji, že je ucítím. Ty jsi je ovšem ve mně probudil. Bohužel se naše cesty musí rozdělit…
S láskou navždy Tvá Natasha
Draco najednou pochopil. Včerejší noc byla její způsob jak mu říct své sbohem.
„Jste si jistý, že to bylo správné, Brumbále?“ zeptal se profesor lektvarů svého nadřízeného.
„Ne, rozhodně si tím jistý nejsem. Ale nemohl jsem ho nechat odejít bez pomoci. Nejspíš by se pak přidal na druhou stranu, k lordu Voldemortovi.“
„On tedy ještě neví, kdo je?“ zeptal se skoro nevěřícně profesor lektvarů.
„Ne, neví. Přišel za mnou s tím, abych mu ji pomohl najít. Bojí se, aby ji nezajali Smrtijedi.“
„Ale on ji miluje a co když zjistí, že ona je na druhé straně? A to určitě zjistí, když bude dělat špiona. Co když ho přetáhne na druhou stranu?“ ptal se dál Snape a za jeho ledovou maskou se skrývaly opodstatněné obavy.
„To se bohužel nedá vyloučit, Severusi. Jenže nemáme na vybranou. Ty se tam už nemůžeš ukázat, nechci riskovat že tě odhalila.“ odpověděl mu profesor Brumbál a na jeho tváři se odrážely stejné obavy které Severus Snape cítil uvnitř sebe.
„Stejně si nemyslím, že je to dobrý nápad. Určitě se jí zmínil o tom, že nechce být Smrtijedem.“
„O tom nepochybuji, ale nezapomínej, že ona ho miluje. Už to je samo o sobě dost dobrý důvod aby o tom Voldemortovu neřekla.“
„Co když na ni použije Nitrozpit? A i kdyby o tom neřekla tak se ho určitě pokusí stáhnout na svoji stranu.“
„Uvidíme, Severusi.“ odpověděl mu unaveně ředitel a profesor Snape poznal, že už má odejít. Jejich rozhovor pro dnešek skončil. Po jeho odchodu se ředitel postavil k oknu a sledoval noční oblohu. V hlavě si znovu přehrával dnešní večer. Draco k němu kolem osmé večer přišel s tím, že jeho spolužačka Natasha Ivanovová zmizela. Brumbálovy se nakonec podařilo přesvědčit Draca, aby mu řekl celou pravdu. A tak Draco, až na pár věcí, vyprávěl Brumbálovi nejen o Natashe ale i o sobě a otci. Nakonec souhlasil, že bude dál chodit na schůze Smrtijdů a bude odtamtud nosit informace pro Brumbála. Po jeho odchodu informoval ředitel Snapea o novém vývoji událostí. Ten nijak nebyl nadšen tím, že pro ně má místo něj dělat špeha mladý Malfoy. Zdálo se mu, že je moc nevyspělý a hlavně moc zamilovaný, ale proti slovu ředitele nezmohl nic.
Natasha seděla na okenním parapetu a dívala se otevřeným oknem ven do ulice. Byl začátek února a sníh, venku padající ve velkých chomáčích, už stihl napadat i dovnitř pokoje. Zprvu většina vloček tála, ale teď už mrazivý venkovní vzduch ochladil místnost natolik, že vločky začaly tvořit nejen na parapetu bílou přikrývku. Natasha si toho ale vůbec nevšímala. Dokonce nějaký náhodný chodec by si mohl myslet, že již nežije. Během dvou hodin co zde seděla se snad ani nehla a její dech i tlukot srdce byli slabší než je obvyklé.
Její myšlenky se ubíraly jediným směrem, točily se stále kolem jednoho člověka, jediné vzpomínky. Tou vzpomínkou, která už několik týdnů pohlcovala její mysl byla ona noc, kdy se musela rozloučit s Dracem. Tu noc se spolu poprvé milovali. Přišlo jí skoro zvláštní, že se spolu vyspali až po takové době. Draco na ni sice lehce naléhal již dřív, ale ona nechtěla. Nebylo to tím, že by se s ním nechtěla milovat, bylo to jednoduše proto, že nechtěla aby vyděl její nahé tělo. Nebo spíše její levé předloktí…
Tu noc, kdy opustila Bradavice, se vrátila zpět ke svému dědečkovi, lordu Voldemortovi. Neřekla mu proč ze školy odešla ani mu nepověděla o Dracově nenávisti k Smrtijedům. Nechtěla aby ho zabil nebo mučil a to by určitě udělal kdyby to zjistil. Bylo jí jasné, že se to tak či onak jednou dozví a že to bude mnohem dřív než by chtěla.
Byla polovina února a do zasněženého lesa se během pár chvil přemístilo hned několik temných postav v kápích. Postavili se do několika mezer v jinak dokonalém kruhu, tvořeného stejnými postavami ve stejných kápích. Uprostřed kruhu stály dvě postavy, jedna vysoká a vychrtlá, druhá menší a štíhlá. Měsíc byl právě v úplňku a ozařoval celé tiché společenství. I přes svit měsíce nebylo nikomu vidět do obličeje.
Draco stál napravo od svého otce a díval se na ony dvě postavy uprostřed kruhu. Jedna je určitě Temný pán, ale kdo je ta druhá? Že by to byla jeho dcera? Ještě že už to dneškem všechno skončí. Doufám, že nevyhraje Temný pán. Zajisté by mě pak donutil vzít si jeho dceru za manželku…Pokud by vyhrál Brumbál tak bych si mohl najít Natashu a vzít si ji. Jenom jí patří mé srdce. Z úvah ho vytrhl nepřirozeně ledový hlas lorda Voldemorta. Draco zpozorněl a začal mu věnovat veškerou svoji pozornost.
„Drazí Smrtijedi, rád bych vám dnes někoho představil.“ Po těchto slovech se otočil na postavu vedle sebe a lehce kývl. Osoba po jeho pravici si lehkým pohybem jedné ruky sundala kápi. Celým tělem jednoho mladého muže stojícího v kruhu se přelila vlna nezadržitelného třesu. Kdyby se všichni nesoustředily na onu dívku tak by si toho snad někdo všiml, ale takhle to nikdo z přítomných nepostřehl.
„S ohromným potěšením vám mohu představit tuto dívku,“ pokračoval dál Temný pán. „Natashu Ingrid Ivanovovou.“
Dracovi se před očima utvořily černé kruhy, doufal že je to jen noční můra, ale byl si bolestně jistý, že tomu tak není. Nemohl odtrhnout od Natashy pohled. Postupně mu docházela slova muže stojícího uprostřed kruhu. Natasha Ingrid Ivanovová. Ingrid…Jeho snoubenka se také jmenuje Ingrid…Jako blesk ho zasáhlo náhlé poznání. V jeden jediný moment mu všechno došlo. Najednou pochopil proč odešla, proč ho nechala samotného.
„Ingrid je již dlouhou dobu v našich řadách a…“ proslov Temného pána byl přerušen náhlým zvukem. Dracovi bylo jasné co se děje, členové Fénixova řádu se sem začali přemisťovat. Smrtijedi se kolem sebe začali zmateně rozhlížet, ale jakmile uslyšeli hlas svého pána, který jim poručil bojovat, tak okamžitě zaútočili. Síly na obou stranách byly dost vyrovnané a tak nikdo netušil, která strana může vyhrát. Draco se rychle přidal na stranu Brumbála a začal směrem k Smrtijedům vysílat kletby. Celý les zářil různými barvami. Na obou stranách přibývalo mrtvých.
Natasha se okamžitě pustila do členů řádu. Během hodiny zabila několik lidí a sama utrpěla jen několik málo šrámů. Většinou to nebylo nic vážného a tak dál zůstávala v boji.
Najednou se kousek před ním objevila Natasha. Mířila hůlkou na nějakého bystrozora. Draco to celé viděl jako ve zpomaleném filmu. Lehce hůlkou švihla a pak s ní trhla. Při tomto pohybu řekla ledovým hlasem, který Draco od ní ještě nikdy neslyšel, ta dvě smrtelná slova. Bystrozor spadl na zem a byl mrtvý. Natasha se rozhlédla po své další oběti a uviděla Draca. Stál kousek od ní a vysloveně na ni zíral.
„Draco…“ její hlas byl znovu stejný jak ho znal. V hlavě mu všechny myšlenky vířily, nemohl se rozhodnout co má udělat. Je to vnučka Temného pána, musíš ji zabít! Já ji nemůžu zabít! Vždyť ji miluju! Před chvilkou zabila člověka! To já ale taky! Jenže ona je na té špatné straně! Natasha ho ještě chvíli pozorovala. Věděla, že v jeho nitru zuří boj. Jeho láska k ní bojuje proti nenávisti Voldemorta, jejího příbuzného a také toho, koho se rozhodla následovat. Od té doby co odešla z Bradavic měla spoustu času na přemýšlení. Několikrát uvažovala o tom, co by udělala kdyby měli stát proti sobě. Teď jí to usnadnilo její rozhodnutí. Zvedla ruku se svojí hůlkou a namířila ji na Draca. Ten na ni chvíli jen koukal s překvapeným výrazem, ale svojí hůlkou na ni nezamířil. Chtěla ho vyprovokovat, ale najednou jí přišlo jako by se čas zpomalil. Otočila hlavou a nedaleko od sebe uviděla Harryho Pottera stát nad mrtvým tělem lorda Voldemorta. Takže přece jenom zvítězili. Aspoň mám o důvod víc zemřít. Musím ho nějak přimět aby mě zabil! Smrt v boji je to nejlepší, co mě teď může čekat. Do Azkabanu nechci a nemohu počítat s tím, že by mě nechali na svobodě. Odpusť, Draco…
Natasha se otočila na Draca, který ji už znovu věnoval pozornost. Nevěděl, co má teď dělat, nechtěl Natashu zabít. Chtěl, aby žila, s ním. Doufal, že by se to snad nějak dalo zařídit. Jenže zlověstný lesk v jejích očích mu řekl, jak moc je bláhový.
„Zvedni hůlku a bojuj Malfoy!“ zasyčela na něj.
„Já s tebou nemůžu bojovat. Miluju tě a tak radši umřu než abych tě zabil.“ prohlásil pevně Draco. Doufal, že v jejích očích zahlédne aspoň náznak nějakého citu, ale to se mýlil. Její oči byly jako kus ledu, černého temného ledu.
„Jsi stejnej srab jako tvůj otec! Nenávidím vás!“ Draco se na ni jen tázavě podíval a tak pokračovala.
„Tvůj otec mi zabil matku! Proto jsem se rozhodla, že se mu pomstím. Na tobě! Původně jsem si myslela, že to bude snazší. Ale i tak se mi povedlo tě přimět aby ses do mě zamiloval!“ Natasha ho propalovala pohledem a při své předem naplánované řeči viděla, jak se výraz jeho tváře mění. Draco zvedl ruku a hůlkou jí zamířil na srdce. Přesně na to Natasha čekala. Znovu zopakovala ten známý pohyb hůlkou – lehce švihla a prudce trhla. Draco, jakmile uviděl pohyb její ruky, ji rychle předešel a vyslal proti ní smrtící kletbu, už si ovšem nestihl všimnout, že Natasha má zavřená ústa a žádnou kletbu nevyslovila a ani nechtěla vyslovit. On, v domnění že ho chce zabít, proti ní poslal zelený paprsek smrti. Ještě než k ní kletba doletěla se jí podíval do očí. Viděl v nich obrovskou lásku a bolest. Zavřela je a v tu chvíli jejím tělem projel paprsek smrti. Chvíli se zdálo, že se nic nestalo, ale pak spadla na zem. Draco stál pořád na tom samém místě a sledoval její mrtvé tělo. Z očí mu tekly slzy. Uvědomil si, že ho naschvál vyprovokovala aby ji zabil. V hlavě mu zněla jedna jediná otázka: Proč?
Došel k ní a posadil se na zem. Natáhl k Nat ruku a lehce se dotknul jejích černých vlasů. Chytil ji za ruku a pevně ji držel. Díval se na její tvář a snažil se přijít na nějaký způsob jak by ji mohl oživit. Nechtěl se s její smrtí smířit, tolik ji miloval, ale i přes to ji nakonec zabil. A stačilo pouze pár dobře mířených slov…
Draco si ani neuvědomoval, jak dlouho u jejího mrtvého těla seděl. Připadalo mu, že to snad muselo být několik dní, ale ono to bylo pouze několik hodin. Probral ho až přívětivý hlas profesora Brumbála.
„Pojď, Draco. Už půjdeme. Všechno to skončilo, ale ty musíš žít dál.“ Draco se na něj podíval, ale jeho tvář byla popelavě bílá a vypadal, jako by měl každou chvíli zemřít žalem.
„Já bez ní nemohu žít. A i kdybych se někdy dokázal s její smrtí smířit, tak bych ale stejně nikdy nedokázal odpustit sám sobě, že jsem ji zabil,“ odpověděl mu chlapec nevýrazným hlasem.
„To byla pouze její volba. Věděla, že by musela do Azkabanu a tak chtěla raději zemřít,“ snažil se ho utěšit, ale jeho slova se naprosto míjela účinkem. Draco vstal, pohlédl naposledy na její tělo ozařované měsíčním svitem a odešel do hlubin lesa.