Nathasa,Draco a Ingrid 6
29. 5. 2006
kapitola: 6
Natasha vyšla ven z hradu a zamířila k jezeru, kolem kterého bylo spousta studentů. Nechtěla ničí společnost a tak šla až na druhou stranu, kde nikdo nebyl. Posadila se pod velký košatý dub a zadívala se na jezero. Co asi teď dělá? Tak to je snad jasný, ne? Hm…A já si myslela…co? Že by tě mohl milovat? Neblázni, je to přece Malfoy, a ti nemají srdce. Jen tě chtěl dostat do postele a když se mu to nepovedlo tak do ní dostal nějakou jinou. Ale chvílema to přece vypadalo, že by nemusel být jako jeho otec…jak tě tak poslouchám tak to vypadá že jsi se nám do něj zamilovala. A kdyby? Je to Malfoy!!! No a! On není jako jeho otec! Dobře, jak myslíš…a cože to teď vlastně dělá? Natasha se ještě dlouhou dobu takhle deptala než se rozhodla, že zase navštíví svoji tajnou místnost. Od té doby co tam očarovávala koště tam byla jen jednou. Posadila se do pohodlného křesílka a začala číst v jedné z knih o černé magii. Začetla se do ní tak, že na všechno ostatní zapomněla.
Dny plynuly a Natasha trávila ve své místnosti každou volnou chvíli, často tu i přespávala. Dracovi se vyhýbala jako čert kříže, několikrát na ní zavolal s tím, že si s ní chce promluvit, ale ona jen zbaběle zmizela. Bála se s ním mluvit, bála se že by se neovládla a dala mu své city najevo.
Draco si s ní chtěl zoufale moc promluvit. Ale ona mu k tomu nedala žádnou šanci. Nakonec se rozhodl, že použije lest. Došel si za profesorem Snapem a požádal ho o jednu malou službu. Profesor chvíli váhal, má pomoci Malfoyovi což se vnučce Voldemorta nejspíš nebude líbit nebo si má proti sobě poštvat mladého Malfoye? Nakonec se rozhodl, že mu pomůže.
„Slečno Ivanovová, rozhodl jsem se, že pokud se vaše lektvary nezlepší tak vás nepustím ke zkouškám,“ oznámil Natashe při příští hodině profesor Snape. Nat mu oplatila jeho ledový pohled, ten pohled podle kterého ji už na začátku školy poznal. Ty temně černé oči…přesně takové měl dřív lord Voldemort. Temné bezedné, člověku občas připadalo že by se v jejich hloubce mohl utopit.
„Ale abyste neřekla, tak jsem vám sehnal někoho, kdo vám s doučováním pomůže.“ Snapeovou tváří se na okamžik mihl škodolibý úsměv, ale okamžitě zmizel a vystřídal ho jeho obvyklý výraz nezájmu.
Nat uvažovala, kdo by to mohl být. Kdo umí nejlépe lektvary? Grangerová a …
„Pan Malfoy vám pomůže s vaším doučováním, začnete dnes v osm hodin. Můžete používat tuto učebnu,“ řekl jí profesor tónem, který naznačoval že jí tím prokazuje velikou službu.
„Nikdy,“ zasyčela tak, že ji mohl slyšet pouze Snape.
„Co prosím?“ zeptal se s předstíraným překvapením. Moc dobře věděl, že na to jen tak nepřistoupí.
„Řekla jsem, že s Malfoyem nechci nic mít.“
„A já myslel, že s ním máte mít svatbu.“ odvětil jí profesor klidně a zadíval se jí do tváře. Na malý okamžik se jí tváří mihl nesnášenlivý výraz, ale okamžitě ho schovala za maskou lhostejnosti.
„Do toho vám nic není, a na žádné doučování chodit nebudu!“ zasyčela ještě zlověstnějším hlasem než prve.
„Váš dědeček by asi nebyl zrovna rád, kdyby jste propadla z lektvarů, že?“ zeptal se jí tak, aby to nikdo jiný nemohl slyšet.
„To asi ne, nejspíš by na vás použil kletbu Cruciatus,“ usmála se na něj.
„To nejspíš ano, ale vámi by také nebyl nadšen. Jeho jediná vnučka a musí opakovat ročník,“ řekl jí Snape. Natasha si v duchu představila výraz svého nejbližšího žijícího příbuzného kdyby mu řekla, že bude opakovat ročník protože nechtěla aby jí její snoubenec doučoval.
„Dobrá,“ procedila skrz zuby. Snape ji obdaroval malým úsměvem a tu hodinu se jí už raději vyhýbal pohledem. Sice na sobě nedával nic znát, ale ty její oči ho děsily. Vždyť ty samé oči ho častokrát s výsměchem pozorovaly jak sebou na zemi škube v příšerných bolestech.
Natasha vešla do učebny lektvarů. Bylo zrovna pár minut po osmé a Draco Malfoy už na ni čekal. Seděl zrovna na lavici, když vešla. Tvářila se naštvaně a jemu jako obvykle neuniklo, jak je krásná když se zlobí. Usmál se na ni, ona mu jeho úsměv oplatila lehce nechápavým pohledem.
„Tak začnem, ne?“ zeptala se ho a posadila se také na lavici. Draco se postavil a šel k ní.
„To si opravdu myslíš, že by Snape nechal někoho ze Zmijozelu propadnout?“ zeptal se jí klidným hlasem. Nat se na něj jen podezřívavě dívala. Když sem šla tak ji ani nenapadlo, že by to mohla být nějaká léčka.
„Chtěl jsem si s tebou promluvit a tak jsem ho požádal o pomoc,“ pokračoval Draco. Už stál těsně před ní. Nat cítila jak se jí začíná nebezpečně zrychlovat tep. Byla na něj na jednu stranu naštvaná, ale na druhou stranu byla zvědavá. Donutil Snapea aby vyhrožoval vnučce Voldemorta jen proto aby si s ní promluvil? Tak to už musí být něco opravdu vážnýho.
„Tak mluv, ale rychle. Nehodlám tu strávit celej večer,“ ozvala se ne zrovna příjemným hlasem. Uvnitř ale znovu pocítila tu rozechvělost. Draco se nadechl. Ucítil vůni hořkých mandlí, na kterou nemohl zapomenout. Byla tak intenzivní. Cítil, jak v jeho prsou bije srdce o dost rychleji než obvykle. Přivřel oči a znovu nasál tu omamnou vůni. Ještě si přesně nebyl jist, jestli jedná správně. Něco uvnitř něj mu ovšem říkalo, že ano. Musel to udělat, vsadil tedy všechno na jednu kartu, divokou kartu.
Draco položil ruce vedle jejích boků na lavici, nahnul se k ní a začal ji líbat. Tohle opravdu nečekala. Chvíli se vzpínala, ale když zjistila že je to marné tak se tomu poddala. Její tělo ji zradilo, po chvíli ovšem už nedokázala myslet na nic jiného než na něj a na touhu, kterou v sobě cítí už takovou dobu. Nechala se od něj líbat a doufala, že to nikdy neskončí.
Draco s úlevou zjistil, že se přestala bránit a podvolila se mu. Chvíli ji ještě lehce líbal na ty její jemné rty a pak se kousek odtáhl. Trochu s obavami čekal, co udělá. Bál se, aby mu třeba nedala facku. Ona ale jen omámeně otevřela oči, které bezmyšlenkovitě zavřela při polibku a jako opile se na něj usmála. Oddychl si a znovu se k ní sklonil. Tentokrát už mu polibky vracela. Začal ji líbat o něco vášnivěji a jazykem se dostal do jejích úst, začal je prozkoumávat. Natasha nikdy nic takového nezažila. Líbala se se spoustou kluků, ale ještě nikdy to nebyli takové vášnivé a intenzivní polibky. Když se po nějaké době, která oběma připadala zatraceně krátká, od sebe odtáhli tak se Nat musela usmát. Draco měl totiž výraz jako by zrovna dostal k Vánocům ten nejúžasnější dárek.
„Ještě pořád tu nehodláš strávit celej večer?“ zeptal se jí zastřeným hlasem. Nat se nezmohla na nic jiného než na pouhé přikývnutí a hned si ho k sobě znovu přitáhla.
Od toho večera nebyl den, který by netrávili spolu. Vždy si našli nějakou chvíli aby mohli být sami, spolu. Zprvu se moc nebavili a jen se oddávali něžnostem toho druhého, ale časem zjistili že si toho mají spoustu co říct. Bavili se snad o všem možném, jen jedno téma záměrně vynechávali – lorda Voldemorta. Draco se bál jak by reagovala, kdyby zjistila že má snoubenku a Nat se bála jak by on reagoval, kdyby zjistil že tou snoubenkou je ona. Ale jednou to tajemství muselo vyjít na povrch. Ačkoliv oba dva byli vychováni jako chladní lidé bez citů tak city měli a již je dále nedokázali potlačit. Milovali se a nechtěli si lhát, a tak šlo jen o to, kdy už to některý z nich nevydrží dál skrývat.
Byl začátek prosince a Natasha s Dracem se procházeli po zasněžených Prasinkách. Nemluvili, oba jen přemýšleli jak začít, rozhodli se totiž ve stejnou chvíli říct tomu druhému svoje tajemství. Nejspíš osud tomu chtěl, že jako první našel odvahu Draco. Kdyby nechal mluvit nejdřív ji tak by snad mohlo všechno dopadnout jinak…
„Nat, musím ti něco důležitého říct,“ otočil se najednou na ni a tím ji vytrhl z jejích myšlenek. V jeho očích zahlédla známku bolesti a smutku. Lehce ho pobídla aby pokračoval. Stáhnul ji na lavičku kolem které zrovna procházeli a posadil se vedle ní.
„Jistě víš, že můj otec je Smrtijed,“ řekl jí. Ona jen kývla hlavou a tak pokračoval.
„No a Temný pán si usmyslel, že si vezmu jeho vnučku, nějakou Ingrid, za ženu,“ chtěla něco říct, ale rukou jí naznačil ať ho nepřerušuje a dál pokračoval.
„Můj otec byl tou myšlenkou nadšen a tak nás, bez mého vědomí, zasnoubili. Já si ji ale vzít nechci, věř mi. Ani nechci být Smrtijedem,“ jeho tón byl naléhavý. Chtěl, aby mu uvěřila, že to myslí vážně. A ona uvěřila.
„Ale vždyť jí ani neznáš, jak takhle můžeš říct, že si ji nechceš vzít?“ zeptala se ho smutně. Draco si její smutný tón vysvětlil po svém.
„Ať by byla jakákoliv tak bych si ji nikdy v životě nemohl vzít! Už jen proto, že je vnučkou Temného pána,“ snažil se jí uklidnit, ale když na ni pohlédl tak uviděl, jak jí po tváři teče slza. Jedna jediná slza. Ve svém životě plakala jen jednou a tehdy si slíbila že to je naposled. A teď tu seděla a po tváři se jí koulela slza…a znovu vinou Malfoye.
Natasha si ji rázně setřela a vstala. Aniž by se na něj otočila tak odešla. Draco nebyl schopen nic udělat, ani v nejhorších snech ho nenapadlo, že by ji to mohlo takhle vzít. Znal ji jako silnou a vcelku rozumnou. Nechápal jí, vždyť jí přece řekl, že si Ingrid nechce vzít a taky že si ji nevezme, ať se děje cokoliv.
Natasha vyšla ven z hradu a zamířila k jezeru, kolem kterého bylo spousta studentů. Nechtěla ničí společnost a tak šla až na druhou stranu, kde nikdo nebyl. Posadila se pod velký košatý dub a zadívala se na jezero. Co asi teď dělá? Tak to je snad jasný, ne? Hm…A já si myslela…co? Že by tě mohl milovat? Neblázni, je to přece Malfoy, a ti nemají srdce. Jen tě chtěl dostat do postele a když se mu to nepovedlo tak do ní dostal nějakou jinou. Ale chvílema to přece vypadalo, že by nemusel být jako jeho otec…jak tě tak poslouchám tak to vypadá že jsi se nám do něj zamilovala. A kdyby? Je to Malfoy!!! No a! On není jako jeho otec! Dobře, jak myslíš…a cože to teď vlastně dělá? Natasha se ještě dlouhou dobu takhle deptala než se rozhodla, že zase navštíví svoji tajnou místnost. Od té doby co tam očarovávala koště tam byla jen jednou. Posadila se do pohodlného křesílka a začala číst v jedné z knih o černé magii. Začetla se do ní tak, že na všechno ostatní zapomněla.
Dny plynuly a Natasha trávila ve své místnosti každou volnou chvíli, často tu i přespávala. Dracovi se vyhýbala jako čert kříže, několikrát na ní zavolal s tím, že si s ní chce promluvit, ale ona jen zbaběle zmizela. Bála se s ním mluvit, bála se že by se neovládla a dala mu své city najevo.
Draco si s ní chtěl zoufale moc promluvit. Ale ona mu k tomu nedala žádnou šanci. Nakonec se rozhodl, že použije lest. Došel si za profesorem Snapem a požádal ho o jednu malou službu. Profesor chvíli váhal, má pomoci Malfoyovi což se vnučce Voldemorta nejspíš nebude líbit nebo si má proti sobě poštvat mladého Malfoye? Nakonec se rozhodl, že mu pomůže.
„Slečno Ivanovová, rozhodl jsem se, že pokud se vaše lektvary nezlepší tak vás nepustím ke zkouškám,“ oznámil Natashe při příští hodině profesor Snape. Nat mu oplatila jeho ledový pohled, ten pohled podle kterého ji už na začátku školy poznal. Ty temně černé oči…přesně takové měl dřív lord Voldemort. Temné bezedné, člověku občas připadalo že by se v jejich hloubce mohl utopit.
„Ale abyste neřekla, tak jsem vám sehnal někoho, kdo vám s doučováním pomůže.“ Snapeovou tváří se na okamžik mihl škodolibý úsměv, ale okamžitě zmizel a vystřídal ho jeho obvyklý výraz nezájmu.
Nat uvažovala, kdo by to mohl být. Kdo umí nejlépe lektvary? Grangerová a …
„Pan Malfoy vám pomůže s vaším doučováním, začnete dnes v osm hodin. Můžete používat tuto učebnu,“ řekl jí profesor tónem, který naznačoval že jí tím prokazuje velikou službu.
„Nikdy,“ zasyčela tak, že ji mohl slyšet pouze Snape.
„Co prosím?“ zeptal se s předstíraným překvapením. Moc dobře věděl, že na to jen tak nepřistoupí.
„Řekla jsem, že s Malfoyem nechci nic mít.“
„A já myslel, že s ním máte mít svatbu.“ odvětil jí profesor klidně a zadíval se jí do tváře. Na malý okamžik se jí tváří mihl nesnášenlivý výraz, ale okamžitě ho schovala za maskou lhostejnosti.
„Do toho vám nic není, a na žádné doučování chodit nebudu!“ zasyčela ještě zlověstnějším hlasem než prve.
„Váš dědeček by asi nebyl zrovna rád, kdyby jste propadla z lektvarů, že?“ zeptal se jí tak, aby to nikdo jiný nemohl slyšet.
„To asi ne, nejspíš by na vás použil kletbu Cruciatus,“ usmála se na něj.
„To nejspíš ano, ale vámi by také nebyl nadšen. Jeho jediná vnučka a musí opakovat ročník,“ řekl jí Snape. Natasha si v duchu představila výraz svého nejbližšího žijícího příbuzného kdyby mu řekla, že bude opakovat ročník protože nechtěla aby jí její snoubenec doučoval.
„Dobrá,“ procedila skrz zuby. Snape ji obdaroval malým úsměvem a tu hodinu se jí už raději vyhýbal pohledem. Sice na sobě nedával nic znát, ale ty její oči ho děsily. Vždyť ty samé oči ho častokrát s výsměchem pozorovaly jak sebou na zemi škube v příšerných bolestech.
Natasha vešla do učebny lektvarů. Bylo zrovna pár minut po osmé a Draco Malfoy už na ni čekal. Seděl zrovna na lavici, když vešla. Tvářila se naštvaně a jemu jako obvykle neuniklo, jak je krásná když se zlobí. Usmál se na ni, ona mu jeho úsměv oplatila lehce nechápavým pohledem.
„Tak začnem, ne?“ zeptala se ho a posadila se také na lavici. Draco se postavil a šel k ní.
„To si opravdu myslíš, že by Snape nechal někoho ze Zmijozelu propadnout?“ zeptal se jí klidným hlasem. Nat se na něj jen podezřívavě dívala. Když sem šla tak ji ani nenapadlo, že by to mohla být nějaká léčka.
„Chtěl jsem si s tebou promluvit a tak jsem ho požádal o pomoc,“ pokračoval Draco. Už stál těsně před ní. Nat cítila jak se jí začíná nebezpečně zrychlovat tep. Byla na něj na jednu stranu naštvaná, ale na druhou stranu byla zvědavá. Donutil Snapea aby vyhrožoval vnučce Voldemorta jen proto aby si s ní promluvil? Tak to už musí být něco opravdu vážnýho.
„Tak mluv, ale rychle. Nehodlám tu strávit celej večer,“ ozvala se ne zrovna příjemným hlasem. Uvnitř ale znovu pocítila tu rozechvělost. Draco se nadechl. Ucítil vůni hořkých mandlí, na kterou nemohl zapomenout. Byla tak intenzivní. Cítil, jak v jeho prsou bije srdce o dost rychleji než obvykle. Přivřel oči a znovu nasál tu omamnou vůni. Ještě si přesně nebyl jist, jestli jedná správně. Něco uvnitř něj mu ovšem říkalo, že ano. Musel to udělat, vsadil tedy všechno na jednu kartu, divokou kartu.
Draco položil ruce vedle jejích boků na lavici, nahnul se k ní a začal ji líbat. Tohle opravdu nečekala. Chvíli se vzpínala, ale když zjistila že je to marné tak se tomu poddala. Její tělo ji zradilo, po chvíli ovšem už nedokázala myslet na nic jiného než na něj a na touhu, kterou v sobě cítí už takovou dobu. Nechala se od něj líbat a doufala, že to nikdy neskončí.
Draco s úlevou zjistil, že se přestala bránit a podvolila se mu. Chvíli ji ještě lehce líbal na ty její jemné rty a pak se kousek odtáhl. Trochu s obavami čekal, co udělá. Bál se, aby mu třeba nedala facku. Ona ale jen omámeně otevřela oči, které bezmyšlenkovitě zavřela při polibku a jako opile se na něj usmála. Oddychl si a znovu se k ní sklonil. Tentokrát už mu polibky vracela. Začal ji líbat o něco vášnivěji a jazykem se dostal do jejích úst, začal je prozkoumávat. Natasha nikdy nic takového nezažila. Líbala se se spoustou kluků, ale ještě nikdy to nebyli takové vášnivé a intenzivní polibky. Když se po nějaké době, která oběma připadala zatraceně krátká, od sebe odtáhli tak se Nat musela usmát. Draco měl totiž výraz jako by zrovna dostal k Vánocům ten nejúžasnější dárek.
„Ještě pořád tu nehodláš strávit celej večer?“ zeptal se jí zastřeným hlasem. Nat se nezmohla na nic jiného než na pouhé přikývnutí a hned si ho k sobě znovu přitáhla.
Od toho večera nebyl den, který by netrávili spolu. Vždy si našli nějakou chvíli aby mohli být sami, spolu. Zprvu se moc nebavili a jen se oddávali něžnostem toho druhého, ale časem zjistili že si toho mají spoustu co říct. Bavili se snad o všem možném, jen jedno téma záměrně vynechávali – lorda Voldemorta. Draco se bál jak by reagovala, kdyby zjistila že má snoubenku a Nat se bála jak by on reagoval, kdyby zjistil že tou snoubenkou je ona. Ale jednou to tajemství muselo vyjít na povrch. Ačkoliv oba dva byli vychováni jako chladní lidé bez citů tak city měli a již je dále nedokázali potlačit. Milovali se a nechtěli si lhát, a tak šlo jen o to, kdy už to některý z nich nevydrží dál skrývat.
Byl začátek prosince a Natasha s Dracem se procházeli po zasněžených Prasinkách. Nemluvili, oba jen přemýšleli jak začít, rozhodli se totiž ve stejnou chvíli říct tomu druhému svoje tajemství. Nejspíš osud tomu chtěl, že jako první našel odvahu Draco. Kdyby nechal mluvit nejdřív ji tak by snad mohlo všechno dopadnout jinak…
„Nat, musím ti něco důležitého říct,“ otočil se najednou na ni a tím ji vytrhl z jejích myšlenek. V jeho očích zahlédla známku bolesti a smutku. Lehce ho pobídla aby pokračoval. Stáhnul ji na lavičku kolem které zrovna procházeli a posadil se vedle ní.
„Jistě víš, že můj otec je Smrtijed,“ řekl jí. Ona jen kývla hlavou a tak pokračoval.
„No a Temný pán si usmyslel, že si vezmu jeho vnučku, nějakou Ingrid, za ženu,“ chtěla něco říct, ale rukou jí naznačil ať ho nepřerušuje a dál pokračoval.
„Můj otec byl tou myšlenkou nadšen a tak nás, bez mého vědomí, zasnoubili. Já si ji ale vzít nechci, věř mi. Ani nechci být Smrtijedem,“ jeho tón byl naléhavý. Chtěl, aby mu uvěřila, že to myslí vážně. A ona uvěřila.
„Ale vždyť jí ani neznáš, jak takhle můžeš říct, že si ji nechceš vzít?“ zeptala se ho smutně. Draco si její smutný tón vysvětlil po svém.
„Ať by byla jakákoliv tak bych si ji nikdy v životě nemohl vzít! Už jen proto, že je vnučkou Temného pána,“ snažil se jí uklidnit, ale když na ni pohlédl tak uviděl, jak jí po tváři teče slza. Jedna jediná slza. Ve svém životě plakala jen jednou a tehdy si slíbila že to je naposled. A teď tu seděla a po tváři se jí koulela slza…a znovu vinou Malfoye.
Natasha si ji rázně setřela a vstala. Aniž by se na něj otočila tak odešla. Draco nebyl schopen nic udělat, ani v nejhorších snech ho nenapadlo, že by ji to mohlo takhle vzít. Znal ji jako silnou a vcelku rozumnou. Nechápal jí, vždyť jí přece řekl, že si Ingrid nechce vzít a taky že si ji nevezme, ať se děje cokoliv.