Nathasa,Draco a Ingrid 5
29. 5. 2006
kapitola: 5
Schůzka Smrtijdů se rychle blížila a Draco byl den ze dne nevrlejší. Vůbec se mu tam nechtělo, ale věděl že tam jít musí. Kdyby nepřišel tak by tím dal Temnému pánovi jasně najevo, že si jeho vnučku nechce vzít a to by se mu zaručeně nelíbilo. Tak se raději smířil s tím, že na tu schůzi půjde. Stále také nemohl vyhnat z hlavy myšlenky na Nat. Několikrát si s hrůzou uvědomil, že na ni celou hodinu zamyšleně hleděl. Párkrát si povšiml jejích pohledů, ale ty byly vždy neproniknutelné, kamenné. Nevěděl, co si má vlastně myslet. Od té události s koštětem se mu vyhýbala. Vídal ji tedy pouze na hodinách, na jídlo chodila záměrně v jinou dobu než on a ve společenské místnosti se nezdržovala. Nedokázal si to vysvětlit, ale chyběla mu. Chyběly mu jejich věčné hádky a naschvály…prostě její společnost.
Nat seděla na okenním parapetu a dívala se ven. Byl chladný večer a venku začínala bouřka. Za pár dní ji bude očekávat její děda. Ona ale ještě pořád měla školní tresty. Zrovna se rozhodovala jestli mu má napsat dopis že nemůže přijít nebo jestli se má nějak vykroutit z toho trestu. Nakonec se rozhodla, že napíše ten dopis. Ze stolu si vzala pergamen a brk a dala se do psaní dopisu.
Na tu schůzku nebudu moci přijít, mám školní trest. Udělil mi ho Tvůj oblíbenec! Tak si to laskavě vyřiď s ním.
Natasha I. Ivanovová
Ještě jednou přelétla očima strohý dopis a odešla do sovince. Tam si k sobě přivolala svoji sovu a uvázala ji na nohu dopis. Sova s lehkým zahoukáním vyletěla oknem ven. Natasha si uvědomila, že bude muset jít, aby stihla dnešní trest.
Bylo už něco po desáté hodině večer a Draco se připravoval na schůzku Smrtijedů. Z kufru si vytáhl kápi a schoval ji pod školní hábit. Za chvíli už bude muset jít. Přemístit se může až za hranicí Bradavických pozemků. Rozhodl se, že půjde přes Zapovězený les. Sice to bylo nebezpečné, ale zato nejkratší. Chvíli se jen tak díval z okna a když se pak podíval na hodiny, zjistil, že je čas vyrazit. Prošel společenskou místností a zamířil ven z hradu.
Ještě jeden člověk ze školy se tu noc chystal na schůzi Smrtijdů. Byl to profesor Severus Snape. Seděl ve svém křesle a díval se do ohně v krbu. Přes křeslo měl přehozenou kápi a přemýšlel. Musím se nějak dozvědět, co tu dělá. Má nějaký úkol od Voldemorta nebo je v tom něco jiného? Alespoň, že už vím proč tehdy vyvolala ten kouř v učebně. Kdybych si před pár dny nekontroloval své soukromé zásoby tak bych to doteď nevěděl. Ukradla mi zneviditelňující lektvar a s jeho pomocí zcizila několik cenných svazků v knihovně. Nikdo netuší, že to byla ona ale já si tím jsem jist. A to očarované koště má na účtu také ona. Je horší než ty Weasliovic dvojčata. No, taky aby ne. Je to přece jen vnučka Voldemorta, musí dělat čest rodině…Jestlipak její dědeček ví, jak se s Malfoyem nesnáší? Určitě by tím nebyl nadšen, když plánuje jejich svatbu. Dnes budu muset být velice opatrný, aby nezjistil že o ní vím…Snapea vytrhlo z myšlenek známé pálení předloktí. Bezmyšlenkovitě vstal, oblékl si kápi a vešel do krbu.
Severus se postavil nalevo od Luciuse Malfoye. Všichni v kruhu měli kápě, ale on je i tak poznával, podle místa kde stáli nebo podle jejich postav. Napravo od Luciuse stála nějaká postava, kterou hned nepoznal. Ale pak mu došlo že to musí být Luciusův syn, Draco. Ani nestačil začít uvažovat nad jeho přítomností když se doprostřed kruhu přemístil samotný Temný pán. Všichni okamžitě padli na kolena a chtěli se k němu plazit aby mu mohli políbit lem kápě, ale on je nevrle zastavil. Vyzval je, aby si stoupli. To bylo zlé znamení, jejich pán měl velice špatnou náladu.
Školník si ten večer vymyslel na Natashu další nepěkný úkol. Měla přinést ze Zapovězeného lesa nějaké byliny pro Snapea. Už se v lese potulovala několik hodin a stále nemohla najít jednu rostlinku. Bylo něco po druhé hodině ranní a v hustém lese, kam nedopadal jediný měsíční paprsek, byla tma. Nat už byla unavená a oči se jí klížily, jediné mdlé světlo vydávala její hůlka, ale ona si už na tmu zvykla a jakžtakž viděla. Najednou uslyšela z nedalekého keře nějaký zvuk. Namířila tím směrem hůlku a pomalým krokem se přibližovala. Veškerá ospalost, kterou ještě před chvílí pociťovala byla najednou pryč. Zhasla světlo, které její hůlka vyzařovala, byla si naprosto jistá že v tom keři je někdo schovaný. Když se dostala až k tomu keři tak na ni nějaká postava skočila a povalila ji na zem. Hůlka ji vyletěla z ruky, ale i tak se okamžitě začala bránit, po mudlovsku. Prali se spolu nějakou dobu než nad ní neznámý útočník získal převahu. Natasha teď ležela na zádech, on na ní seděl obkročmo a nedovoloval jí tak jediný pohyb. Oddychl si a teprve teď se pozorněji zadíval na svoji oběť.
„Ty?“ hlesl nevěřícně.
„Malfoy?“ zaznělo i z jejích úst nevěřícně.
„Co tu děláš?“ Draco na ní hleděl jako na přízrak.
„Co asi? Prohledávám všechny keře v Zapovězeným lese.“ odsekla mu. Vůbec se jí nelíbilo, že na ní seděl.
„A slez ze mě, Malfoy!“ zasyčela na něj zlověstně. Teprve po této větě si Draco uvědomil jakou má nad ní výhodu.
„Ani mě nehne.“ ušklíbl se na ni. Otevřela pusu, že něco řekne, ale pak ji znovu zavřela. Chtěla mu říct něco hodně sprostého a urážlivého, ale včas si uvědomila, že by se jí to nemuselo vyplatit když má nad ní takovou převahu. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a pak potichu řekla: „Pusť mě, prosím.“
„Co? Já jsem tě asi špatně slyšel.“ bavil se Draco. Samozřejmě, že ji slyšel, ale chtěl využít situace. Zatím jí nikdy neměl takto v moci. Nemohla vůbec nic dělat a to mu vyhovovalo.
„Slez ze mě, Prosím.“ řekla už o něco hlasitěji Nat.
„Ne.“
„Cože? Já jsem tě teďka zrovna poprosila!“ začala se Natasha vztekat. Naklonil se k ní, aby jí ještě víc znemožnil pohyb. Jejich obličeje znovu byly tak blízko…Oba dva cítili tu blízkost. Natasha začala přerývavě dýchat a srdce jí bilo jako na poplach. Draco na tom byl úplně stejně. Tolik ji toužil políbit, jako žádnou jinou předtím. V jejích očích najednou uviděl tu samou touhu. Povolil stisk a překonal tu poslední vzdálenost mezi nimi. Jejich rty se setkaly a mezi nimi to zajiskřilo. Dracem proběhl silný záchvěv touhy. Jenže než si stačil cokoliv uvědomit tak ho od sebe prudce odhodila a zvedla se. Ještě se sehla pro hůlku a odběhla pryč, někam do tmy.
Natasha přesně netušila co to do ní vjelo. Vždyť si sama tolik přála aby ji políbil. Bylo to úžasné, i když to trvalo jen tak krátce. Ale znamenalo to pro něj to samé co pro mě? Vždyť mi Blaise říkala, že vystřídal skoro polovinu Bradavických holek. Co to plácám! Já jsem vnučka Voldemorta, můžu mít koho chci. Tohohle dokonce mít musím... Ne! V žádném případě! Malfoye si nikdy v životě nevezmu. To co se stalo, byl omyl. A co to co jsi při tom cítila? To byl taky omyl? Hm? Ne, to bylo tou situací. Byla jsem naštvaná a když jsem naštvaná tak všechno cítím jinak. Nelži si, přeci. Mlč! Nat se celou cestu k hradu dohadovala sama se sebou, ale nakonec přeci jen došla k závěru, že se jí to jen zdálo. Žádné jiskření mezi nimi nebylo a ten polibek byl jeden velký omyl, který se už nikdy nebude opakovat.
Draco vstal ze země a ještě nějakou chvíli se díval do míst, kde Nat zmizela. Nechápal co se stalo. Vždyť jasně viděl, že ona ho taky chtěla políbit. Nebo že by se mu to jen zdálo? Měl v hlavě zmatek a ještě pořád se mu vracely vzpomínky na dnešní schůzi. Temný pán měl špatnou náladu a tak použil na několik Smrtijdů kletbu Cruciatus. Nebyl to příjemný pohled na těla svíjející se v obrovských křečích. Ale aspoň ta Ingrid se tam neukázala. Nechtěl ji vidět, nechtěl ji poznat, nechtěl si ji vzít!
Druhý den byla neděle. Venku bylo po dlouhé době pěkné podzimní počasí a tak většina studentů vyrazila ven. Draco seděl ve společenské místnosti a snažil se učit na písemku z lektvarů. Učebnici měl otevřenou před sebou a hleděl do ní. Jenže jeho myšlenky se potulovaly někde úplně jinde. Stále nemohl z hlavy vyhnat vzpomínku na včerejšek. No tak, Draco, nemůžeš na ni takhle pořád myslet. Já na ní nechci myslet! Ale co mám dělat, když ji nemůžu dostat z hlavy?!!! A chceš ji vůbec z tý hlavy dostat? To je ale blbá otázka! Samozřejmě, že chci! Ale nechceš! Co chceš je jí znovu políbit! A nejenom políbit, chceš ji celou, ty ji totiž miluješ! To není pravda! Draca z jeho soukromé hádky vyrušily dívčí hlasy přicházející z ložnice. Otočil se ke schodišti do dívčích ložnic a uviděl pět dívek jak vcházejí do společenské místnosti. Mezi nimi šla i Nat, která se zrovna bavila s Blaise. Dívky se usadily na opačném konci místnosti než byl Draco a začaly hrát nějakou kouzelnickou hru. Draco nedokázal odtrhnout pohled od Natashy. Ona se na něj ani nepodívala a dál se věnovala rozhovoru s Blaise. No, vidíš, co jsem ti říkal? Hm? Prostě ji miluješ! Ne, nemiluju! A klidně ti to dokážu…Draco se rozhodně zvedl ze svého pohodlného křesílka a přes celou místnost zavolal na Pansy Parkinsonovou, která přišla společně s Natashou a několika dalšími dívkami.
„Hej, Pansy!“ zavolal na černovlasou dívku. Všechny dívky v hloučku se otočily a zahihňaly se. Jen Natasha dělala jako by ho neslyšela. Pansy vstala a pomalým krokem došla až k Dracovi.
„Draco?“ usmála se a začala si na prst namotávat pramen vlasů.
„Pojď se mnou na chvíli.“ popadl ji Draco za ruku a společně se vytratili směrem k chlapecké ložnici.
Draco dovedl Pansy až do své části ložnice a ačkoliv v místnosti nikdo jiný nebyl, zatáhl závěsy. Poté dívku beze slova objal v pase, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Pansy velmi rychle překonala prvotní překvapení, opětovala polibek a ruce ovinula kolem jeho krku.
Draco dost dobře nevěděl, co a proč dělá, když Pansy ležela v jeho posteli a on její hrdlo pokrýval polibky. Koneckonců, nebyla prvním děvčetem v jeho životě.
Tohle vážně chceš? přemýšlel. Uvědomil si, že dívka ho nechává naprosto chladným, jeho polibky postrádaly jakékoliv známky citu. Přestal a lehl si na záda vedle Blaise.
„Draco?“ zašeptala. Žádná odpověď. „Draco, miláčku, co se stalo?“ ucítil její dlaň na prsou, když se nad ním sklonila.
„Jdi pryč.“
„Ale... ale... proč?“ její hlas zněl udiveně.
„Prostě vypadni!“ řekl rozladěně. „A neříkej mi miláčku!“ procedil skrz zuby, ale Pansy už ho neslyšela. Vstala a vyběhla z ložnice, Draco ještě zaslechl její tiché vzlyknutí, ale bylo mu to jedno. Všechno mu v ten moment bylo sobecky lhostejné, až na jedno jediné – na Natashu.
Draco se roztáhl na posteli, zavřel oči a nechal se unášet myšlenkami... Natasha a její vzteklý výraz, Natasha a její jemné rty, Natasha a její kamenná maska skrývající spousty pocitů, Natasha zuřivě se bránící, Natasha s výrazem plným omluv, smějící se Natasha, Natasha, Natasha, Natasha. Začínal být zoufalý, když musel sám sobě přiznat, že beznadějně touží po Natashe Ivanovové. Nejvíc ho ale sužovala otázka, na kterou si nedokázal odpovědět: Co cítí ona?
Nat se bavila s Blaise když celou společenskou místností zazněl Dracův zvučný hlas.
„Hej, Pansy!“ nato se k němu otočili skoro všechny pohledy v místnosti. Pansy se vítězoslavně usmála a pomalým krokem k němu došla. Něco jí řekl a pak ji popadl za ruku a odvedl do chlapeckých ložnic. Natasha byla jako opařená. Najednou jí zalila vlna vzteku, slabosti. Cítila se zmateně, nechápala to. Před sebou uviděla Draca jak líbá tu slepici Parkinsonovou, jak jí položí na postel a pomalu jí sundává halenku. Vstala a vyběhla ze společenské místnosti. Musí být teď sama. Srovnat si myšlenky…
Schůzka Smrtijdů se rychle blížila a Draco byl den ze dne nevrlejší. Vůbec se mu tam nechtělo, ale věděl že tam jít musí. Kdyby nepřišel tak by tím dal Temnému pánovi jasně najevo, že si jeho vnučku nechce vzít a to by se mu zaručeně nelíbilo. Tak se raději smířil s tím, že na tu schůzi půjde. Stále také nemohl vyhnat z hlavy myšlenky na Nat. Několikrát si s hrůzou uvědomil, že na ni celou hodinu zamyšleně hleděl. Párkrát si povšiml jejích pohledů, ale ty byly vždy neproniknutelné, kamenné. Nevěděl, co si má vlastně myslet. Od té události s koštětem se mu vyhýbala. Vídal ji tedy pouze na hodinách, na jídlo chodila záměrně v jinou dobu než on a ve společenské místnosti se nezdržovala. Nedokázal si to vysvětlit, ale chyběla mu. Chyběly mu jejich věčné hádky a naschvály…prostě její společnost.
Nat seděla na okenním parapetu a dívala se ven. Byl chladný večer a venku začínala bouřka. Za pár dní ji bude očekávat její děda. Ona ale ještě pořád měla školní tresty. Zrovna se rozhodovala jestli mu má napsat dopis že nemůže přijít nebo jestli se má nějak vykroutit z toho trestu. Nakonec se rozhodla, že napíše ten dopis. Ze stolu si vzala pergamen a brk a dala se do psaní dopisu.
Na tu schůzku nebudu moci přijít, mám školní trest. Udělil mi ho Tvůj oblíbenec! Tak si to laskavě vyřiď s ním.
Natasha I. Ivanovová
Ještě jednou přelétla očima strohý dopis a odešla do sovince. Tam si k sobě přivolala svoji sovu a uvázala ji na nohu dopis. Sova s lehkým zahoukáním vyletěla oknem ven. Natasha si uvědomila, že bude muset jít, aby stihla dnešní trest.
Bylo už něco po desáté hodině večer a Draco se připravoval na schůzku Smrtijedů. Z kufru si vytáhl kápi a schoval ji pod školní hábit. Za chvíli už bude muset jít. Přemístit se může až za hranicí Bradavických pozemků. Rozhodl se, že půjde přes Zapovězený les. Sice to bylo nebezpečné, ale zato nejkratší. Chvíli se jen tak díval z okna a když se pak podíval na hodiny, zjistil, že je čas vyrazit. Prošel společenskou místností a zamířil ven z hradu.
Ještě jeden člověk ze školy se tu noc chystal na schůzi Smrtijdů. Byl to profesor Severus Snape. Seděl ve svém křesle a díval se do ohně v krbu. Přes křeslo měl přehozenou kápi a přemýšlel. Musím se nějak dozvědět, co tu dělá. Má nějaký úkol od Voldemorta nebo je v tom něco jiného? Alespoň, že už vím proč tehdy vyvolala ten kouř v učebně. Kdybych si před pár dny nekontroloval své soukromé zásoby tak bych to doteď nevěděl. Ukradla mi zneviditelňující lektvar a s jeho pomocí zcizila několik cenných svazků v knihovně. Nikdo netuší, že to byla ona ale já si tím jsem jist. A to očarované koště má na účtu také ona. Je horší než ty Weasliovic dvojčata. No, taky aby ne. Je to přece jen vnučka Voldemorta, musí dělat čest rodině…Jestlipak její dědeček ví, jak se s Malfoyem nesnáší? Určitě by tím nebyl nadšen, když plánuje jejich svatbu. Dnes budu muset být velice opatrný, aby nezjistil že o ní vím…Snapea vytrhlo z myšlenek známé pálení předloktí. Bezmyšlenkovitě vstal, oblékl si kápi a vešel do krbu.
Severus se postavil nalevo od Luciuse Malfoye. Všichni v kruhu měli kápě, ale on je i tak poznával, podle místa kde stáli nebo podle jejich postav. Napravo od Luciuse stála nějaká postava, kterou hned nepoznal. Ale pak mu došlo že to musí být Luciusův syn, Draco. Ani nestačil začít uvažovat nad jeho přítomností když se doprostřed kruhu přemístil samotný Temný pán. Všichni okamžitě padli na kolena a chtěli se k němu plazit aby mu mohli políbit lem kápě, ale on je nevrle zastavil. Vyzval je, aby si stoupli. To bylo zlé znamení, jejich pán měl velice špatnou náladu.
Školník si ten večer vymyslel na Natashu další nepěkný úkol. Měla přinést ze Zapovězeného lesa nějaké byliny pro Snapea. Už se v lese potulovala několik hodin a stále nemohla najít jednu rostlinku. Bylo něco po druhé hodině ranní a v hustém lese, kam nedopadal jediný měsíční paprsek, byla tma. Nat už byla unavená a oči se jí klížily, jediné mdlé světlo vydávala její hůlka, ale ona si už na tmu zvykla a jakžtakž viděla. Najednou uslyšela z nedalekého keře nějaký zvuk. Namířila tím směrem hůlku a pomalým krokem se přibližovala. Veškerá ospalost, kterou ještě před chvílí pociťovala byla najednou pryč. Zhasla světlo, které její hůlka vyzařovala, byla si naprosto jistá že v tom keři je někdo schovaný. Když se dostala až k tomu keři tak na ni nějaká postava skočila a povalila ji na zem. Hůlka ji vyletěla z ruky, ale i tak se okamžitě začala bránit, po mudlovsku. Prali se spolu nějakou dobu než nad ní neznámý útočník získal převahu. Natasha teď ležela na zádech, on na ní seděl obkročmo a nedovoloval jí tak jediný pohyb. Oddychl si a teprve teď se pozorněji zadíval na svoji oběť.
„Ty?“ hlesl nevěřícně.
„Malfoy?“ zaznělo i z jejích úst nevěřícně.
„Co tu děláš?“ Draco na ní hleděl jako na přízrak.
„Co asi? Prohledávám všechny keře v Zapovězeným lese.“ odsekla mu. Vůbec se jí nelíbilo, že na ní seděl.
„A slez ze mě, Malfoy!“ zasyčela na něj zlověstně. Teprve po této větě si Draco uvědomil jakou má nad ní výhodu.
„Ani mě nehne.“ ušklíbl se na ni. Otevřela pusu, že něco řekne, ale pak ji znovu zavřela. Chtěla mu říct něco hodně sprostého a urážlivého, ale včas si uvědomila, že by se jí to nemuselo vyplatit když má nad ní takovou převahu. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a pak potichu řekla: „Pusť mě, prosím.“
„Co? Já jsem tě asi špatně slyšel.“ bavil se Draco. Samozřejmě, že ji slyšel, ale chtěl využít situace. Zatím jí nikdy neměl takto v moci. Nemohla vůbec nic dělat a to mu vyhovovalo.
„Slez ze mě, Prosím.“ řekla už o něco hlasitěji Nat.
„Ne.“
„Cože? Já jsem tě teďka zrovna poprosila!“ začala se Natasha vztekat. Naklonil se k ní, aby jí ještě víc znemožnil pohyb. Jejich obličeje znovu byly tak blízko…Oba dva cítili tu blízkost. Natasha začala přerývavě dýchat a srdce jí bilo jako na poplach. Draco na tom byl úplně stejně. Tolik ji toužil políbit, jako žádnou jinou předtím. V jejích očích najednou uviděl tu samou touhu. Povolil stisk a překonal tu poslední vzdálenost mezi nimi. Jejich rty se setkaly a mezi nimi to zajiskřilo. Dracem proběhl silný záchvěv touhy. Jenže než si stačil cokoliv uvědomit tak ho od sebe prudce odhodila a zvedla se. Ještě se sehla pro hůlku a odběhla pryč, někam do tmy.
Natasha přesně netušila co to do ní vjelo. Vždyť si sama tolik přála aby ji políbil. Bylo to úžasné, i když to trvalo jen tak krátce. Ale znamenalo to pro něj to samé co pro mě? Vždyť mi Blaise říkala, že vystřídal skoro polovinu Bradavických holek. Co to plácám! Já jsem vnučka Voldemorta, můžu mít koho chci. Tohohle dokonce mít musím... Ne! V žádném případě! Malfoye si nikdy v životě nevezmu. To co se stalo, byl omyl. A co to co jsi při tom cítila? To byl taky omyl? Hm? Ne, to bylo tou situací. Byla jsem naštvaná a když jsem naštvaná tak všechno cítím jinak. Nelži si, přeci. Mlč! Nat se celou cestu k hradu dohadovala sama se sebou, ale nakonec přeci jen došla k závěru, že se jí to jen zdálo. Žádné jiskření mezi nimi nebylo a ten polibek byl jeden velký omyl, který se už nikdy nebude opakovat.
Draco vstal ze země a ještě nějakou chvíli se díval do míst, kde Nat zmizela. Nechápal co se stalo. Vždyť jasně viděl, že ona ho taky chtěla políbit. Nebo že by se mu to jen zdálo? Měl v hlavě zmatek a ještě pořád se mu vracely vzpomínky na dnešní schůzi. Temný pán měl špatnou náladu a tak použil na několik Smrtijdů kletbu Cruciatus. Nebyl to příjemný pohled na těla svíjející se v obrovských křečích. Ale aspoň ta Ingrid se tam neukázala. Nechtěl ji vidět, nechtěl ji poznat, nechtěl si ji vzít!
Druhý den byla neděle. Venku bylo po dlouhé době pěkné podzimní počasí a tak většina studentů vyrazila ven. Draco seděl ve společenské místnosti a snažil se učit na písemku z lektvarů. Učebnici měl otevřenou před sebou a hleděl do ní. Jenže jeho myšlenky se potulovaly někde úplně jinde. Stále nemohl z hlavy vyhnat vzpomínku na včerejšek. No tak, Draco, nemůžeš na ni takhle pořád myslet. Já na ní nechci myslet! Ale co mám dělat, když ji nemůžu dostat z hlavy?!!! A chceš ji vůbec z tý hlavy dostat? To je ale blbá otázka! Samozřejmě, že chci! Ale nechceš! Co chceš je jí znovu políbit! A nejenom políbit, chceš ji celou, ty ji totiž miluješ! To není pravda! Draca z jeho soukromé hádky vyrušily dívčí hlasy přicházející z ložnice. Otočil se ke schodišti do dívčích ložnic a uviděl pět dívek jak vcházejí do společenské místnosti. Mezi nimi šla i Nat, která se zrovna bavila s Blaise. Dívky se usadily na opačném konci místnosti než byl Draco a začaly hrát nějakou kouzelnickou hru. Draco nedokázal odtrhnout pohled od Natashy. Ona se na něj ani nepodívala a dál se věnovala rozhovoru s Blaise. No, vidíš, co jsem ti říkal? Hm? Prostě ji miluješ! Ne, nemiluju! A klidně ti to dokážu…Draco se rozhodně zvedl ze svého pohodlného křesílka a přes celou místnost zavolal na Pansy Parkinsonovou, která přišla společně s Natashou a několika dalšími dívkami.
„Hej, Pansy!“ zavolal na černovlasou dívku. Všechny dívky v hloučku se otočily a zahihňaly se. Jen Natasha dělala jako by ho neslyšela. Pansy vstala a pomalým krokem došla až k Dracovi.
„Draco?“ usmála se a začala si na prst namotávat pramen vlasů.
„Pojď se mnou na chvíli.“ popadl ji Draco za ruku a společně se vytratili směrem k chlapecké ložnici.
Draco dovedl Pansy až do své části ložnice a ačkoliv v místnosti nikdo jiný nebyl, zatáhl závěsy. Poté dívku beze slova objal v pase, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Pansy velmi rychle překonala prvotní překvapení, opětovala polibek a ruce ovinula kolem jeho krku.
Draco dost dobře nevěděl, co a proč dělá, když Pansy ležela v jeho posteli a on její hrdlo pokrýval polibky. Koneckonců, nebyla prvním děvčetem v jeho životě.
Tohle vážně chceš? přemýšlel. Uvědomil si, že dívka ho nechává naprosto chladným, jeho polibky postrádaly jakékoliv známky citu. Přestal a lehl si na záda vedle Blaise.
„Draco?“ zašeptala. Žádná odpověď. „Draco, miláčku, co se stalo?“ ucítil její dlaň na prsou, když se nad ním sklonila.
„Jdi pryč.“
„Ale... ale... proč?“ její hlas zněl udiveně.
„Prostě vypadni!“ řekl rozladěně. „A neříkej mi miláčku!“ procedil skrz zuby, ale Pansy už ho neslyšela. Vstala a vyběhla z ložnice, Draco ještě zaslechl její tiché vzlyknutí, ale bylo mu to jedno. Všechno mu v ten moment bylo sobecky lhostejné, až na jedno jediné – na Natashu.
Draco se roztáhl na posteli, zavřel oči a nechal se unášet myšlenkami... Natasha a její vzteklý výraz, Natasha a její jemné rty, Natasha a její kamenná maska skrývající spousty pocitů, Natasha zuřivě se bránící, Natasha s výrazem plným omluv, smějící se Natasha, Natasha, Natasha, Natasha. Začínal být zoufalý, když musel sám sobě přiznat, že beznadějně touží po Natashe Ivanovové. Nejvíc ho ale sužovala otázka, na kterou si nedokázal odpovědět: Co cítí ona?
Nat se bavila s Blaise když celou společenskou místností zazněl Dracův zvučný hlas.
„Hej, Pansy!“ nato se k němu otočili skoro všechny pohledy v místnosti. Pansy se vítězoslavně usmála a pomalým krokem k němu došla. Něco jí řekl a pak ji popadl za ruku a odvedl do chlapeckých ložnic. Natasha byla jako opařená. Najednou jí zalila vlna vzteku, slabosti. Cítila se zmateně, nechápala to. Před sebou uviděla Draca jak líbá tu slepici Parkinsonovou, jak jí položí na postel a pomalu jí sundává halenku. Vstala a vyběhla ze společenské místnosti. Musí být teď sama. Srovnat si myšlenky…